POLEMIKA: Ad Revoluce ve výuce a vzělávání
V debatách o školství se motiv „úpadku úrovně“ objevuje velmi často. Do jisté míry je to důsledkem mylných představ, že za našich mladých časů to bejvávalo všecko tak nějak lepší, i to pivo víc chutnalo. V dnešní době ale určitě k úpadku musí docházet reálně, nikoliv jen zdánlivě, protože rychle rostoucí počet studentů neumožňuje laťku udržet, tedy za předpokladu, že populace se nestala nějak pronikavě inteligentnější. Otázkou je, jak tento trend zvrátit.
Kritikové ubohé úrovně se často utíkají skrýt pod deštník všeobjímající státní regulace. Vyšší kvalita pro všecky v jejich textech musí být překládána jako více direktivních zásahů státní byrokracie pro všecky. To je ale smutný omyl. Ve skutečnosti je to právě stát, který svou intervencí tento stav zavinil. A nyní, podle všech poznatků o logice a důsledcích jeho intervencionismu, naivní oběti volají po ještě dalších zásazích, které by samy zplodily přehršel netušených problémů.
Co lze čekat, když lidem stát platí vzdělání? Vůbec dotyčné peníze nemohou považovat za své, nejsou jimi, lze si jen vybrat, zda studovat či nikoliv. Může člověk za takových okolností racionálně volit něco jiného než právě studium? Jistě ne. Je k tomu veden právě tím, že stát jedněm, studujícím, dává, zatímco druzí, nestudující, mají prostě smůlu. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere! Proto máme tolik zájemců o vzdělání, že lidé nejsou nuceni obětovat mu ani zdaleka tolik, kolik ta muzika skutečně stojí. Je to jak fronta u švédského stolu. Každý se chce pořádně nacpat.
Školy jen nabízejí, co je od nich žádáno. Kdokoliv studuje za reálné peníze, si dvakrát rozmyslí je vyhazovat oknem za bezcenný kus papíru. Zato státem dotovaný žák volí spíše papír než nic, spíše méně práce než více, spíše lehké školy než obtížné. Nabídka takových levných osvědčení je jen důsledkem téhle poptávky, nemá cenu za tím hledat nějaké kejkle postmoderních pedagogů, jak to činí pan Erben.
Kam by vedlo zpřísnění standardů na našich školách? Pravděpodobně by se nestalo vůbec nic, školy by našly způsob, jak je obejít, jak svým žákům vše usnadnit a tedy neohrozit nijak zdroj svých příjmů. Vůbec je to obvyklým důsledkem státní regulace, že se nestane nic, protože dané kritérium nelze efektivně vymáhat. Představme si však, že by takové efektivní uplatnění nových a přísnějších kritérií bylo přesto možné. Výsledek? Neomluvitelná nespravedlnost! Protože každý jsme jinak nadaný, každý uvažujeme o poněkud jiné kariéře, nelze najít žádný skutečný standard, pokud nemá být docela triviální a tedy absolutně beze smyslu z hlediska kritiků nízké úrovně studentských znalostí. Netrivální standard by ale řadě lidí v dosažení vzdělání zabránil. Je to skutečně dobře? Má nějaký úředník z ministerstva právo takto rozhodovat o osudech lidí? Má na to právo člověk, který dosti pravděpodobně pracuje ve státní správě především proto, že nároky soukromého sektoru na něj byly příliš tvrdé? NE!
Divím se té aroganci, kterou pan Erben vystavuje na odiv. Snad někomu zní pěkně, myslím věty o tom, že ta či ona znalost je nepochybně esenciální a proto musí být vyučována. Já si také myslím, že řada poznatků by měla být studentům sdělena. Ovšem už nedovedu říci, že to je důvodem, aby stát tuto povinnost příkázal školám a dohlížel pak na její vykonávání. Spíše se mi zdá, že stát by neměl, přinejmenším od středního stupně výše, do vzdělání mluvit vůbec. Nechť na vzdělání svých dětí dohlédnou rodiče a později ať je to na bedrech studentů samých. Může to být horší než současný stav, pro který pan Erben nemá dobrého slova? Těžko.
Mnohem spíše by nepřítomnost státních intervencí v našem školství vedla k obecnému zvýšení kvality. Nevyplatilo už by se studovat každou školu jen kvůli nějakému titulu. Řada mladých lidí by prostě šla dříve pracovat, což je dobře, protože by tak získali praxi, jejíž cena je vyšší než cena nějakého pochybného vzdělání. Ostatní by žádali podstatně vyšší kvalitu poskytovaných služeb. A pokud by tato nová úroveň panu Erbenovi stále nedostačovala, nemohl by říci ani slova, protože není jeho věcí, co lidé ze své vůle a za své peníze získávají. Mohl by nanejvýš založit sám svou školu a nabízet její, snad lepší, služby. Jedině vůle spotřebitelů by rozhodla, zda má pravdu, anebo se velmi mýlí. Zato dnes takových kritiků jsou celé zástupy a každý má pocit, že má právo do školství mluvit, protože přeci je placeno i z jeho daní.
Bolestí naší společnosti je fakt, že jen málokdo se zpěčuje svým spoluobčanům diktovat, co a jak mají dělat. Jednoduše se neumíme smířit s tím, že nám do života těch druhých nic není, že nemáme právo do takových věcí mluvit. Anebo prostě nebráníme svá práva dosti vehementně proti takovým zásahům do své osobní svobody. Nikdo si nenechá od souseda mluvit do barvy stěn ve svém obývacím pokoji, avšak už nereagujeme stejně nevrle na projevy mnohem větší drzosti, a sice pokusy diktovat, co naše děti, případně my sami máme studovat. Lidem, jako je pan Erben, musí být svoboda každého jejich spoluobčana trnem v oku. Takoví budou vždycky sepisovat dlouhé elaboráty vykládající obšírně o tom, co děláme špatně a jak by to mělo být, dle jejich skromného názoru, napraveno. S něčím podobným se však smířit nelze. Dokud nebude naše školství skutečně svobodné, nelze ani mluvit o svobodě v této zemi. Musíme řízení těchto věcí vyrvat zpět z rukou takových lidí, jako je pan Erben a úředníci z Ministerstva školství. Jděte k čertu, pánové, strčte si všechna ta svá moudra přímo tam!
