Rád bych se vyjádřil k článku pana Mojmíra Vlašína, kterým 20. ledna vyjádřil svůj názor k diskuzi o stavu současné Šumavy, která proběhla mezi vědci na stránkách Neviditelného psa.

Úvodem je třeba poznamenat, že to, co se dnes na Šumavě děje, je důsledkem neřešených problémů přetrvávajících od založení národního parku v roce 1991, kdy nebyla vytvořena žádná dlouhodobá koncepce ani v ochraně přírody, ale ani v rozvoji regionu a turistiky, což jsou oblasti s ochranou přírody úzce související. V důsledku chybějících řídících dokumentů se s každým novým ministrem životního prostředí i s novým ředitelem národního parku vymýšlí nové strategie a vize, ale především se hodně diskutuje a slibuje. Jediným, kdo se na Šumavě činí, je kůrovec, který postupně decimuje Šumavu, z čehož jsou jedni zděšeni a druzí nadšeni.

V poslední době je obvyklé, že si někteří nezasvěcení, ale bohužel i zasvěcení, vysvětlují poslání národního parku tak, jak to vyhovuje jim. Činí tak i autor, když trochu tajemně píše, že národní park byl zřízen proto, aby se tam děly věci, které člověk ve své neskonalé pýše nemůže ( a ani prý nechce) ovlivnit. Nevím, kde autor přišel k této úvaze, a proto si dovolím ocitovat poslání národního parku přímo ze zřizovacího nařízení vlády č. 163/1991 Sb, což je jediný dokument, který poslání parku zcela jednoznačně definuje.

Posláním národního parku je uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů, jakož i využití území národního parku k turistice a rekreaci nezhoršující přírodní prostředí.

To, co se na Šumavě děje, není v žádném případě udržování krajinného rázu a uchování a zlepšování přírodního prostředí. Možná měl autor svojí tajemnou formulací na mysli ochranu a obnovu samořídících procesů, protože jinam si nedovedu jeho sdělení zařadit. Kde však bere jistotu, že lze příkazem o neošetřování kalamitního dřeva šokově nastartovat samořídící procesy? A to v národním parku, o kterém se již v roce 2003 v závěrečné zprávě ze svojí mise experti Světového svazu ochrany přírody UICN vyjádřili, že podle zákona ČNR o ochraně přírody a krajiny by na Šumavě neměl být národní park , protože tím mohou být jenom „rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené, nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy…..“ Ano mluvíme o Šumavě, která byla v minulých stoletích kolonizací značně poznamenána a ovlivněna a kde zbylo jen asi 13 procent z původních porostů. Experti UICN sice dále konstatovali, že národní park by měl být klasifikován spíše v kategorii IV nebo V, ale problém uzavřeli tím, že s ohledem na ochranu této velmi hodnotné oblasti by dlouhodobý cíl návratu k přirozenému ekosystému měl být dostačujícím ke zdůvodnění udržení parku v kategorii II – což je dnešní stav. Jinými slovy, nic není definitivně určující, vše se dá zdůvodnit a obejít. Nechci zpochybňovat existenci národního parku, ale v takto člověkem pozměněném ekosystému měl být proces návratu k přirozenému ekosystému velice důkladně připraven, a to - opět cituji experty - „jako velmi pečlivě připravený proces plánování, na kterém se shodnou odborníci na ochranu lesů i místní občané.“

Stávající strategie suchého lesa a nezasahování proti kůrovci je však názorem jen určité skupiny vědců. I zmíněná zpráva IUCN konstatuje, že „výběr členů Rady národního parku samotnou správou (ředitelem) neumožňuje vědecké komunitě mít zastoupení těch nejlepších a nejvhodnějších odborníků….“

Ve svém příspěvku se pan Mojmír Vlašín vrátil do dobrých vyjetých kolejí „lesníků, ziskuchtivých hrabivců“, protože na to veřejnost vždycky slyší. Tajemné a vznešené formulace, stejně tak jako zprávy, kde si kdo nahrabal, jsou téměř vždycky úspěšné. Autor však zcela zapomněl, že jediným odpovědným, kdo v důsledku špatného rozhodnutí a následně nezvládnuté kalamity dnes řídí rekordní kácení a vytváření holin na Šumavě, je vedení národního parku. .

V závěru svého rozporuplného článku autor píše, že na Šumavě vlastně nejde o to dřevo. Prý jde o to, abychom na malinkatém kousku republiky nechali běžet přírodní procesy. Jenomže přírodní procesy se díky kůrovci, před kterým se autor „sklání s pokorou“, rozběhly tak, že nikdo neví, kam až doběhnou.

Máme-li na paměti snahy ortodoxních zastánců suchého lesa o docílení až 70procentní bezzásahovosti na území parku, tedy divočiny v podobě suchého lesa, běží možná i o to.

Šumava