S velkým zájmem jsem si přečetl článek Davida Hanáka

Společnost: Lékaři a konec moderny

. Povídání začalo moc hezky, ale neskončilo valně, zejména proto, že autor – podle mého názoru - přikládá jedné odborové akci příliš velkou společenskou důležitost.

K celé věci bych připomenul to, že zdravotnictví se začalo podstatným způsobem u nás měnit již krátce po roce 1989. Nemyslím tím ani tak změnu v organizaci lékařské péče, ale změnu v myslích lidí, kteří sice lékaře stále viděli na solidním místě společenského žebříčku, ale zároveň začali být kritičtí k lékařské péči a lékařským možnostem vůbec. Již dříve se ukázalo, že moderní pojetí medicíny slibovalo více, než mohlo uskutečnit. A toto moderní pojetí medicíny nezačíná Galénem od Čapka, ale mnohem dříve. Již básník Novalis píše: Nemoci jsou pravděpodobně nejzajímavějším námětem pro naše uvažování… leč umění jak je používat, známe zatím velmi nedokonale… Neměl bych se stát prorokem tohoto umění? (Novalis: Fragmenty a studie)

Celé devatenácté a jen část dvacátého století byla moderní medicína představována jako univerzální účinná instance, která dokáže zlepšit soudobý úděl člověka. Odpovědnost, kterou si medicína kladla na svá bedra, byla obrovská. A nakonec se ukázalo, a ukázalo se to v té nejdrsnější podobě, že takovéto pojetí medicíny se nakonec může postavit proti člověku, i proti skupinám lidí. Nacistický experiment s čistotou rasy není vlastně ničím jiným než implementací dobových lékařských ideálů do politické praxe. Eugeniky byly ve třicátých letech prakticky všichni – i u nás (Sekla, Růžička). Představa o spasitelné roli medicíny brala za své tedy postupně a protest lékařů – jaký jsme v minulých dnech zaznamenali - je daleko spíše důsledkem těchto změn než jejich demiurgem.

Tolik citovaná Nemocnice na kraji města zcela zřetelně ukazuje změny, ke kterým došlo ještě před lékařskou revoltou. Postoje dr. Sovy jsou dnes už nepředstavitelné, jeho lékařská nadřazenost nad zájmy pacientů vyznat se ve svém zdravotním stavy patří už dávno minulosti. Zato dr. Cvach už nepůsobí dojmem politováníhodného nedodělance, na jeho zájmu o komunikaci s pacientem (byť motivovanou chloubou cizího peří) něco je a dr. Štrosmajer je už vůbec archetyp v současné medicíně skoro nepoužitelný. Tím, že se pacienti stále více podílejí na terapeutickém procesu, samozřejmě došlo i k jakési „familiárnosti“ ve vztahu k lékařům. Jestli se lékař snáší ze svého postavení poloboha, není to samozřejmě zadarmo. Přibližuje se více k člověku, včetně jeho odborářských nároků. Bůh není odborář. Lékař, který není Bohem, se za své odborářské myšlenky již nemusí stydět.

Kdo se dovolává dnes lékařského étosu, chce, aby byla medicína moderní v postmoderním světě. Chce, aby se lékaři chovali jinak, než celá společnost, a chce, aby jejich chování bylo ukotveno v předchozích ideálech. Chtěl bych říct, že tato touha je marná, neboť lékaři nejsou nositeli nějakého samostatného étosu, ale naopak jsou součástí - a to spíše pasivní – všech společenských změn. Poslední události to dokazují.