Zasahovat do přírodních zákonitostí nevede vždy ke šťastným koncům. Lidé by proto měli v tomto riskantním prostředí našlapovat opatrně. To neznamená, že by se tam vůbec neměli vydávat – i příroda dělá chyby a vzhledem k měnícím se podmínkám je někdy žádoucí nečekat na výsledky přírodních procesů a věci urychlit použitím zkratky, ovšem až po pečlivém zvážení, jaká rizika na nás mohou číhat a jak se s nimi v případě, že nastanou, vypořádáme.

Toto pravidlo je někdy až příliš rigidně dodržováno u šlechtění zemědělských plodin pomocí genetické manipulace, kdy EU zakazuje pěstování i jen dovoz GMO, přestože byly podrobeny pečlivému přezkoumání a v jiných částech světa i prakticky používány bez nějakých negativních následků. Ale z nějakého důvodu je ignorováno u lidské reprodukce, přesněji řečeno u umělého početí či náhradního mateřství. A to přestože negativní důsledky máme v tomto případě přímo před očima.

Naprosto chápu zoufalství párů, kterým se nedaří počít dítě a chápu i jejich snahu dosáhnout kýženého těhotenství za pomoci nějakých lékařských zásahů. Méně již chápu ochotu lékařů tyto zákroky provádět, když vidí, jaké jsou důsledky. Ne že by s tím nikdo z nich neměl morální problém – vím o lékaři, který své pocity popsal zhruba těmito slovy (nepřesně parafrázováno): „Když provádím umělé oplodnění in vitro, mám v misce pár nepohyblivých spermií toho neplodného chlapa a jednu z nich vyberu a vložím do vajíčka. Jsem to já, kdo rozhoduje o tom, jaké vlastnosti tím tomu dítěti předám. Co když se narodí vrah. Co když bude to dítě postižené. Budu to já, kdo to způsobil.“

Jenomže to dítě po svých neplodných rodičích zdědí více jejich vlastností – a jednou z nich je často právě ta neplodnost. Počet párů, které nemohou počít dítě, stoupá. Dnes je to již každý pátý pár a brzy to bude každý čtvrtý. Umělé zásahy do přírodní selekce vedou k přežívání a šíření genetických chyb (údajně jsou u člověka 10x častější, než u divokých zvířat – je to způsobeno moderní medicínou, zatímco zvíře s nějakým postižením dlouho nepřežije a rozhodně nezanechá potomky, lidé s vrozenými poruchami medicína nejen udrží naživu, ale umožní jim i přivést na svět další generaci se stejně narušenou DNA). Tento proces je velice rychlý, moje generace ještě dospívala ve světě, kdy stačilo dát holce pusu a už byla v jiném stavu, dnes se významná část párů neobejde minimálně bez hormonální léčby, v krajních případech dokonce bez náhradního mateřství.

A právě náhradní mateřství otevírá další Pandořinu skříňku, která před pár lety vůbec neexistovala. Způsobuje konflikt mezi zdravým rozumem, biologickou realitou a právním vztahem. A sice, kdo vlastně matkou?

Dříve jsme o takových případech slýchali jen ze zahraničí, ale již máme jeden u v naší české kotlině. Neplodný pár se uchýlil k náhradnímu mateřství. Aby si to ještě více zkomplikoval, poskytla „náhradní“ matka (slovo náhradní dávám do uvozovek, protože se nejedná o matku náhradní, nýbrž skutečnou) nejen svou dělohu, ale i vajíčko, přičemž k početí došlo, jak média cudně zmiňují „bez pomoci reprodukční kliniky“ – tedy při normálním pohlavním styku. Inu a tato „náhradní“ matka se během těhotenství rozhodla, že si dítě ponechá a ani nenechala otce dítěte zapsat do rodného listu.

(V minulém století by to všichni brali tak, že manžel neplodné ženy má dítě s milenkou.)

V naší osvícené době je ovšem případ popisován tak, že náhradní matka navzdory původní dohodě odmítla předat dítě, které měla vyrobit pro neplodný pár a je to vlastně podvodnice. Jenomže – je vážně v pořádku prodat vlastní dítě? Protože o nic jiného ve skutečnosti nejde.

Kdo je matkou dítěte? Ještě nedávno to byla zcela samozřejmě žena, která dítě porodila. Byla zároveň i ženou, jejíž vajíčko bylo oplodněno. Otcem dítěte byl pak manžel té ženy, protože zákon i manželský slib předpokládají, že vdaná žena nebude mít pohlavní styk s jinými muži (a tedy s nikým jiným, než s manželem nepočne). Tato podmínka samozřejmě nebyla a není vždy stoprocentně splněna, zákon proto umožňuje, v případě, kdy má manžel pochybnosti o svém otcovství, či naopak milenec nejeví snahu hlásit se ke svému dítěti, určit otcovství pomocí genetických testů.

Ale co dnes? Vajíčko může pocházet od jedné ženy, ale donosí jej jiná žena. Která s nich je matkou? Co má přednost? Vajíčko, nebo těhotenství a porod? A nebo si lze dítě jednoduše koupit?

U otců je problém podobný. Manžel matky dítěte je za zákona jeho otcem. Jenomže – pokud ten muž ví, že k početí byla použita cizí spermie, může otcovství odmítnout. (A to i kdyby k takovému početí došlo na základě společného rozhodnutí manželů – jednoduše si to může rozmyslet). A narodí se dítě bez otce.

Situace může být ještě zamotanější. Žena, která nemůže otěhotnět, použije darované vajíčko, oplodněné anonymním dárcem. Porodí dítě, které biologicky není ani její, ani jejího manžela. Pokud tento otcovství odmítne, zůstane single matkou s cizím dítětem.

A jak k tomu vůbec přijde to dítě? Oni si nevybralo, jestli se narodí a komu. Je mu předem upřen nejméně jeden z biologických rodičů, někdy oba. A někdy bylo cíleně počato a porozeno, aby bylo za peníze prodáno neplodnému páru (u nás zatím ne homosexuálnímu, ale už se na tom pracuje). Lidi, uvědomujete si vůbec, co těm dětem děláme? Degradujeme je na domácí mazlíčky, cíleně pěstované pro potěšení dospělých. Děti jsou na objednávku plozeny za účelem adopce (jen jinak nazvané). Jenomže adopce nebyla vymyšlena k potěše dospělých, ale pro dobro opuštěných dětí. Uměle vyrábět děti proto, aby byly svými biologickými rodiči opuštěny a posloužily jako hračka jinému páru je z morálního hlediska zločin.

Překvapuje mne, že k tomu mlčí lékařská obec, která se k otázce z opačného konce lidského života, a sice euthanasie, vyjadřuje dosti hlasitě. Ukončit život člověku, který si ten konec přeje, je neetické, ale vyrobit na zakázku dítě na hraní, aniž by s tím mohlo souhlasit a bez ohledu na jeho budoucí život je eticky v pořádku?

Navrhuji, aby se reprodukční kliniky poskytující takové služby přejmenovaly na obchodní společnost Polednice s.r.o. jejich krédo by mohlo znít – dej sem dítě, zaplatili jsme si ho.