Ve městě Stuttgart je velmi moderní, krásná budova Muzea Mercedes-Benz. Ve městě, kde v její staré části pánové Benz a Deimler kdysi dávno spojili své síly a firmu, která dodnes vyrábí automobily nejen založili, ale i velmi úspěšně ve výrobě pokračovali. Jméno vozů Mercedes pak vzniklo podle jména jedenáctileté dívenky, dcery obchodníka s těmito vozy, Mercedes Jellinkové. V tom muzeu se dozvídá divák o historii automobilismu, o dobách pro firmu úspěšných, ale i o těch, které by třeba ráda zamlčela. Ale nezamlčela ji a nikoli hrdě, ale přihlásila se i k ní. Mám na mysli dobu 2. světové války.

Muzeum je koncipováno tak, že po sestupné spirále návštěvník prochází od samého vrcholu stavby, kde je znázorněn počátek dopravy. Tehdy jediným pomocníkem člověka byl kůň. Ano, úplně nahoře, na začátku trasy stojí toto vycpané zvíře, 1 HP. Vystaven je i onen pověstný automobil, ve kterém manželka jednoho ze zakladatelů jela jeden z prvních automobilových závodů a ucpala se jí tryska, přivádějící benzin. Ona, s pohotovostí sobě vlastní, sundala klobouk a kloboukovou jehlicí trysku pročistila a závod dokončila.

Přes krásné vozy ze 30. let 20. století, přes automobily, které vlastnily filmové i sportovní hvězdy (vystaven je i vůz lyžaře Tony Seilera) až po přízemní prostor, uzavřený za neprůstřelným sklem s mříží, kde trůní krásný Maybach. Znak třícípé hvězdy je dodnes symbolem firmy. O jeho původním významu, o dominanci na zemi, ve vzduchu a na moři, ví už dnes ale málokdo. (Obdobnou muzejní budovu postavila později firma BMW v Mnichově. Tam je představena historie „bavorského“ automobilu).

V současnosti se na ulicích objevují na stojanech pouličního osvětlení zásuvky nikoli na dočerpání pohonných hmot, ale zásuvky na „dočerpání“ jiné energie-elektrické. Elektrická auta jsou nejen známé Tesly, ale i jiné, včetně Škodovek.

Název Tesla (a hlavně majitel firmy) na tvůrce zvláště evropských právních norem působí jako červený hadr na býka. Nejsem zastánce, natož fanoušek elektromobility. Pokud ale pročteme historii automobilismu, dobereme se zajímavého zjištění: elektroauta, dnes adorovaná i proklínaná, tu byla dříve, než auta se spalovacím motorem.

Snad úplně první byli Holanďané a Italové (1835). Němci a Francouzi později (1888) uvedli na trh čtyřkolový elektromobil. Náš František Křižík nejen rozsvítil Prahu, ale postavil i elektrické auto o výkonu 5 HP (1895). V USA na přelomu století 19. a 20. byla elektrická auta populárnější než benzinová (51%) a na elektrický pohon jezdily i taxíky v New Yorku (1897). Dojezd na jedno nabití byl 60 km při rychlosti 30 km/hod. Každé to vozítko s plátěnou střechou ale mělo obrovské závaží: olověnou baterii. Navíc dojezd nebyl ohromující. Na jedno nabití 60 km, to je třeba vzdálenost z Prahy do Litoměřic!

Ale protože člověk má hlavu na přemýšlení, v rychle se rozvíjející společnosti Spojených států se našel pan Ford, využil i skutečnosti, že na jihu USA byla objevena velká naleziště ropy, a zaplavil svými automobily Ford-Model T celé Spojené státy. Pásová výroba byla vlastně takovým „vedlejším produktem“ jeho podnikatelského záměru. Jeho auta (1908) se spalovacím motorem byla levnější, měla delší dojezd a stala se symbolem své doby. V moravské Kopřivnici byl v té době vyroben vůz President.

„Vůně benzinu“ byla součástí všech prvorepublikových filmů. Symbolem byl i bílý Rapid slečny Barbory v Jirotkově Saturninovi nebo i Praga-Lady Oldřicha Nového. Za 2. světové války byl benzin na příděl, ale auta se (prý) vyráběla v každém průjezdu. Z té doby je zajímavá kolekce osobních automobilů v NTM v Praze.

Po éře velikých „korábů“ v USA, které (prý) dodnes jezdí na Kubě, přišla u nás éra Poběd, Trabantů a kdo měl štěstí i vozů IFA z NDR a Škody 105 z Boleslavi. Těm, kdo měli přístup do Tuzexu jsme záviděli francouzské Simcy a švédské Saaby.

Spalovací motory vládly světu. V 70. létech se ale kohoutky ze středního východu přiškrtily. Poznali jsme sousloví ropná krize. Zároveň se o slovo začaly hlásit organizace, bojující za čisté ovzduší. Sice jim v té době vadily i atomové elektrárny, ale to by byla trochu jiná pohádka.

Skutečnost, že se v roce 1971 projelo po Měsíci vozítko Lunar Rover Vehicle na elektrický pohon, bylo logické. Benzina na Měsíci nefungovala a pokud by snad ano, benzin by v ní stejně nebyl. Automobilky Peugeot, Citroen, GM a dokonce i sovětská Lada na konci 80. let do svých programů připravovaly a navrhovaly modely s elektrickými motory. Na VUT v Brně na konci 70. let vznikla studie na městské elektrovozítko EMA 1 a EMA 2 s rychlostí 50 km/hod. Amatéři přestavovali své Trabanty a Wartburgy na systém elektro.

Přesto, že vládci zemí Středního východu kohoutky s ropou uvolnili, (navíc začala tato kapalina proudit ropovody Družba), vznikla i v Mladé Boleslavi v 90. létech studie modelu ELTRA (vyrobilo se cca 1 tis. kusů), ale i Volkswagen Golf, Nisan a BMW měly modely elektro v záloze pro všechny případy.

A „pak to bouchlo“! V časopisech a v TV pořadech se objevilo zářivě červené autíčko se jménem, které v ČR zná každý: Tesla! Nikoli ovšem rádio, ale opravdu krásné červené autíčko. Když se objevilo v reálu na silnicích, nejdříve se mu dostávalo i posměchu, protože to autíčko nemělo výfuk pod karoserií, ale prý v některé elektrárně v severních Čechách. Ale úsměvy pomalu končí. Těch autíček, nejen už pouze červených, se na silnicích objevuje čím dál tím víc a v dalších, větších modelech. Zatím (prý) mají díky snaze o čisté ovzduší ve městech a na celé planetě nejen úlevy z placení dálničních známek, ale podnikové flotily mají dotace i na jejich koupi. (Kromě značky Tesla se objevují sice nikoli tak masivně-zatím, exotické tvary a názvy jiných elektroaut. Čínská výroba dosahuje maximálních objemů a vyváží i na trhy do daleké Evropy. Před pár roky byl jeden takový model vystavován i v rámci výstavy Zahrada Čech).

Symbolem zlaté éry ve Spojených státech bylo, že téměř každá rodina měla na to, aby si koupila Fordku. V éře socializmu u nás byl takovým symbolem Trabant nebo Š 105 do každé rodiny. Pokud by se podobným symbolem měla stát Tesla, vystačí elektřina ze „slunečníků a větrníků“ na množství dobíjecích stanic? Výstavba dalších bloků atomové elektrárny v Dukovanech je zatím v nedohlednu, malé modulové atomové elektrárny „do každé garáže“ zatím také nejsou „ke koupi“ a bateriová úložiště pro přelivy elektrického proudu z větrných polí v Severním moři jsou strašně nákladná.

Pokud by snahy o čistý vzduch měly vést k situaci, že „koloběžka do každé rodiny“, potřebovali bychom nového Forda nebo dalšího Muska, aby domysleli nastalou situaci a vypočítali energetickou bilanci pro ministerstvo průmyslu.

Ironii ale stranou. Přestože „pokrok nezastavíš“, neměli bychom se kvůli obhájcům záchrany planety vracet k vycpanému koni ze stuttgartského muzea. Na světě jsou totiž již další elektrická vozidla s dalšími „vychytávkami“. Zatím zkusmo jsou k vidění i v Praze. Mají autonomní řízení.