Jistě jste si v souvislosti se slovem „fašismus“ všimli jednak jeho častého používání – lépe řečeno nadužívání – a také toho, kdo jej konkrétně používá. Já třeba vůbec.

S levicovým nacismem se přece jen tolik neplýtvá; jako politický směr je totiž dostatečně zdiskreditovaný a není tak často zneužíván jako dehonestující nadávka, přestože má k dnes rozšířenému environmentalistickému genderismu poměrně blízko. Myslím, že je to dáno politickou orientací řečníků – liberální levice ve snaze nespojovat nacismus se svými „politickými mantinely“ preventivně pokřikuje na své politické rivaly: „ty fašisto“.

Mnohým tyto dva pojmy, fašismus a nacismus, splývají, ačkoliv jde z politologického hlediska v podstatě o protichůdná učení. Tato protichůdnost však v minulosti paradoxně umožňovala jejich určitou míru kooperace.

Vzpomeňme na německý nacismus (1933–1945) a italský fašismus (1922–1943). Jak víme, Adolf Hitler viděl v Benitu Mussolinim svůj vzor a dlouho ho obdivoval. Mussolini jako italský premiér zároveň trpěl sklony k chorobné pompéznosti a k moci se dostal o jedenáct let dříve než Hitler, v roce 1922. Společné zájmy měl nacistický režim také s chorvatským fašismem (1941–1945) či rumunským nacistickým režimem (1940–1944).

Nutno ovšem dodat, že všechny režimy označované jako fašistické (nebo nacistické) byly v mnoha ohledech jedinečné a měly jen málo společných rysů. Jediné, co je skutečně spojovalo, byly válečné cíle v době druhé světové války a skutečnost, že nešlo o demokratické režimy. Jenže demokratických států bylo na světě například v roce 1945 pouze jedenáct (v roce 1950 to bylo jen 22).

Co to byl za režim v Československu v letech 1945–1947, který nejenže okradl všechny vlastníky o velké průmyslové podniky, likvidoval politické oponenty a znemožnil jim kandidovat ve volbách, ale také umožnil či toleroval vraždy tisíců civilistů podle národnostního klíče, případně alespoň zabránil potrestání viníků těchto zločinů ? Můžeme poválečné Československo označit za demokracii ve smyslu politických a ekonomických svobod ?

Těžko.

Byl tedy Edvard Beneš fašista, nacista nebo snad komunista? Nebyl. Byl politickým prospěchářem, pokrytcem a slabochem. Není označován za fašistu jen proto, že působil kultivovaně, uhlazeně a rád četl. Bez vědomí tohoto „prezidenta Osvoboditele“ by však jen stěží bylo možné poválečné vraždění Němců po tisících a bez jeho aktivního přičinění by nebyl možný ani masový exodus milionů sudetských Němců.

Ačkoliv může být chování československé vlády po válce (alespoň pro mne) do jisté míry pochopitelné, zkusme se na naši historii dívat tak, jak ji vidí zahraniční historici, kteří nemají žádný zájem na jejím přikrašlování ani důvod stranit Německu. V takovém pohledu se nám naší historii dlouhodobě nedaří přijmat. Nakonec i jiné historické události máme značně zromantizované nebo nepřesně interpretované, například husitské hnutí či bělohorské události – o konkrétních historických osobnostech raději ani nemluvě. Lze tedy bez nadsázky tvrdit, že mnozí z nás žijí po generace ve lži.

Ale zpátky k rétorickému „fašismu“, který označuje každého, kdo není vyznavačem demokratického socialismu a každého, kdo se snaží o objektivní pohled na moderní environmentalismus nebo na poblázněné směry genderových studií či moderní psychologie, která v běžné umíněnosti, lenosti a nedisciplinovanosti objevila objektivní lékařské diagnózy – každý takový člověk je označen za fašistu.

Vedle známých ideologicky interpretovaných skutečností můžeme v podstatě každý měsíc přidávat do seznamu nové položky. Každý, kdo je pro zrušení koncesionářských poplatků veřejnoprávních médií, je fašista; každý, kdo je proti regulaci počasí, je fašista; každý, kdo je pro snižování počtu zaměstnanců Ministerstva životního prostředí, je fašista. To vše si podle liberální levice zaslouží označení „fašista“.

Uvědomíme-li si, že na řadu otázek existují výrazně rozdílné názory (každý správný Čech by si přál svou politickou stranu, neboť s málokterým politikem se shodneme ve všech bodech), pak je zřejmé, že označení „fašista“ si člověk odnáší jen za odlišný politický názor. Jinými slovy: levicoví liberálové mne například označují za fašistu proto, že s nimi nesouhlasím. Pokud si ale uvědomíme, že fašistické režimy své politické odpůrce vraždily, pak tato nadávka spíše vypovídá o tom, co by mi někteří lidé kvůli mému odlišnému názoru rádi provedli, než o tom, že by měli v ruce argument, který by mou pozici věcně vyvrátil. Z tohoto pohledu je zde tedy oprávněný důvod k velkému znepokojení – z vlády těch, kteří na mě pokřikují „fašisto“ mám upřímné obavy.

Jenomže nenechme se takto jednoduše zmást. Podle části liberální levice nám dnes vládnou fašisté – alespoň v podobě hnutí Tomia Okamury a strany Motoristé sobě. Já jsem však žádný ze subjektů tvořících dnešní vládní koalici nevolil, a přesto jsem také označován za fašistu. Tedy: za fašistu jsem titulován těmi, kteří by měli mít názorově blíže ke mně než například k Babišově politickému táboru. Zřejmě zde hraje větší roli charakterový soud než skutečné politické rozdíly.

Důležitým, a dosud nezmíněným, příkladem „klasického fašisty“ je podle této logiky také obhájce Izraele, protože je tento stát od roku 2021 řazen mezi země s režimem apartheidu. Samotný termín „apartheid“ pak nese zjevné konotace, protože apartheid = fašismus.

(Pokud si zadáte do vyhledávače heslo „apartheid wiki“, objeví se vám mimo jiné seznam států, kde má být přítomna státní rasová segregace. Na prvním místě je zde uveden stát Izrael.)

Stát Izrael, jediná demokracie západního typu v regionu, je popisován jako země, kde vládne apartheid. Přitom v tomto židovském státě žije přibližně 20 % muslimů (plus asi 2 % křesťanů a Drúzů). Arabští muslimové, kteří jsou izraelskými občany, mají volební právo, mohou zakládat politické strany, slouží v armádě, působí v policii, studují, zastávají funkce ve státní i komunální správě, jsou poslanci zákonodárného sboru a mají standardní přístup ke náboženským institucím, včetně mešit a minaretů.

V Pásmu Gazy nestojí jediná synagoga a nežije zde jediný žid natož Žid. Na Západním břehu (v oblastech A i B) rovněž neexistuje aktivní synagoga sloužící pravidelné židovské komunitě. A co je často opomíjeno: Židé, kteří si staví dům na území Palestinské samosprávy, jsou označováni za okupanty, jako by na tomto území nesměli žít. Proč by na území Palestinské samosprávy nemohli žít židé ? Evropská unie proti některým těmto „okupantům“ zavedla ekonomicke sankce.

Jen si představme situaci, kdy by vláda Tomia Okamury sankcionovala Němce, kteří si postaví dům na území bývalých Sudet – nesměli by například do Národního divadla ani do restaurací s tradiční českou kuchyní .... A každý, kdo nesouhlasí s politikou liberální levice v rámci dnešní Evropské unie, je podle tohoto pohledu rovněž fašista.

V právním státě má výsledek voleb své důsledky. Občané před volbami diskutují o protichůdných vizích, odevzdají své hlasy a poté musí respektovat výsledek – i když jejich preferovaní kandidáti prohrají. Názorová rozdílnost sama o sobě demokratickou společnost neohrožuje; naopak je jejím základním znakem. Názorově rozdělená společnost je normální společnost. Nevěřme těm, kteří tvrdí, že je to špatné nebo že jinde je to jinak. Skutečným problémem ve společnosti není rozdílnost názorů, ale odmítání volebních výsledků.

Ve Spojených státech se po volbách v roce 2024 rozšířil fenomén, kdy si někteří lidé umisťují před své domy cedule s nápisem „RESIST“ nebo dokonce „Resist Fascism“. Je to vnímáno jako příslušnost k těm, kteří neuznávají legitimitu vlády Donalda Trumpa. Přitom základním znakem demokratické společnosti je respekt k výsledkům svobodných voleb. Naopak odmítání legitimity vítěze a snaha zabránit mu vládnout je obecným znakem fašismu.

Skuteční demokraté však vědí, že musí voliče přesvědčit lepší argumentací a že mandát k vládě lze získat pouze ve volbách.

Na obrázku vidíme umělce z řad americké popkultury, oblíbenou herečku Julii Robertsovou (58). Je jednou z tváří hnutí RESIST. Často na mítincích vysvětluje, že Donald J. Trump nemá na vládu právo, protože ona zná lepší vůdce.