Termín „ krize bydlení“ se stalo stejně zneužívaným pojmem, jako třeba „diskriminace“. Kde kdo o ní mluví, ale každý má na mysli něco jiného. Krize bydlení ? Každý přece někde bydlí. Nejde však jen o střechu nad hlavou. Jde o samozřejmý požadavek na nejen obecně dostupné, ale i o bezpečné bydlení, umožňující rodinný život bez obav ze sociální segregace a negativní stratifikace.

Problematika bydlení je ovšem celoevropský problém a tvrzení, že za ně může „selhání elit“ v posledních deseti, dvaceti letech, je nepřípadné. Stejně tak ovšem se mi zdá nepřípadným optimismus, který představitelé vlády v této věci spojují s nově přijatým zákonem o tzv. dostupném bydlení. Podle Eurobarometru se mezi lety 2005 a lety 2025 zvýšil disponibilní příjem Evropanů o pouhých 17% zatímco ceny nájmů vzrostly 34% a ceny nemovitostí dokonce o 74%. A připočteme k tomu i skutečnost, že na oficiálně stanovený „důstojný příjem“ nedosáhnou u nás miliony lidí, je zřejmé, že o pouhé bydlení zdaleka nejde.

O bydlení se u nás začíná více hovořit nejen v souvislosti s již zmíněným novým zákonem, který však ve své podstatě vytváří jen drahý , jakýsi koordinační úřad, jehož zamýšlené funkce již dnes lépe vykonávají jiní – obce, neziskové organizace a i soukromé společnosti. Ale také v souvislosti s volební kampaní, neboť naléhavost problému je vítanou záminkou pro politické strany představit svá řešení. Problém je však v tom, že politické strany se snaží představit jen řešení aktuálních otázek , ale bydlení potřebuje dlouhodobá a mnohem zásadnější řešení než jsou zatím navrhována.

Všechny politické strany se zasazují o výstavbu nových bytů. To jistě v jednotlivostech může pomoci, ale problém to neřeší. Potřebujeme totiž nikoliv pouze nové, ale především dostupné byty. A tento rozdíl si málokdo uvědomuje. Masivní výstavba vytváří sítě mnohonásobných vlastníků bytů, kteří je pak poskytují do předraženého nájmu ostatním. A druhý problém je, zdá se mi, závažnější. Ti, kteří si byt koupí ze svých disponibilních příjmů, se na dlouhou dobu zavazují ke splácení hypotečního úvěru, což samozřejmě omezuje jejich jiné ekonomické aktiva. Snižuje to tak možnou spotřebu domácnosti, která je jinak důležitým ekonomickým ukazatelem. A nemáme u nás, třeba na rozdíl od Německa, žádný systém, podle kterého by se dalo přesně stanovit skutečné „tržní nájemné“. Proto novým zákonem předvídané dobrodiní v tom, že obce budou moci stanovit u nových bytů nájemné nižší než „tržní“ nemá v praxi žádný význam.

Příspěvek na bydlení, jehož podmínky jsou ze zoufalství nad jeho růstem (v celé Evropě), stále upravovány, však není ničím jiným než tím, že daňový poplatníci dotují drahé nájmy převážně soukromých vlastníků, aniž by to mělo na dostupnost bydlení nějaký pozitivní vliv. O tom, s ohledem na politickou korektnost, nechce slyšet nikdo.

Nájemné bydlení je u nás zatíženo nejistotou, kterou i zákonná právní úprava nájemného bytů vytváří. Především umožnění nesmyslně krátké doby trvání nájemních smluv na dobu určitou, což jinde v Evropě umožněno není. To je stav neumožňující jistotu rodinného života. Změna v programech politických stran ovšem není…

Hlavním problémem bytové krize v celé Evropě je odtržení cen nemovitostí a nájmů od příjmů většiny občanů. Je to zapříčiněno tím, že hodnota bydlení se dává do souvislosti jen s cenou nemovitosti a tím se dostává nad hodnotu dostupného a stabilního bydlení. A bezpochyby také mylnou neoliberální představou, že by soukromé bohatství mohlo nahradit sociální stát. Změny politického uvažování v tomto směru jsou ovšem v nedohlednu.

Autor je ombudsman