K desátému výročí svatby dostali od přátel sadu dvou hrníčků. Tedy ony to byly spíš kafáče, umně vyzdobené jejich fotografií z časných let manželství. Za dar, samozřejmě, oba slušně poděkovali, ale jí se moc nelíbil. Vlastně vůbec ne. Nějak jí to prý na té fotografii neslušelo a vůbec, byl to strašný kýč. Nikdo se už nikdy nedozví, co se s jejím hrníčkem stalo, ale zmizel. Už se nikdy neobjevil.

Zato on si svůj hrníček oblíbil a opatroval. Ani ne tak kvůli té fotografii, kterou za čas skoro přestal vnímat. Spíš, protože to byl hrnek tak přesně velikosti na ranní čaj; ani málo, ani moc. Byl správně těžký, měl správně silné stěny, ouško správně, celý správně vyvážený. Prostě správný do ruky. Hezky se s ním snídalo.

Jenže jednou hned zrána řešil závažný problém a cítil se nepříjemně rozpolcený. Včera došlo zcela nečekaně a skoro nechtěně k souloži se sousedkou. A přes tu mimochodnou nahodilost to překvapivě byla soulož prvoligové úrovně. Sousedka byla nejen pěkná, ale také obratná a výkonem plně zaujatá; ještě teď si promítal jisté detaily a příjemně mu trnulo v zádech. Ale také to byla soulož přímo nabitá průserovým potenciálem; pravděpodobnost průšvihu se blížila jistotě. Z toho mu také trnulo v zádech, ale už méně příjemně. I když s jistou lítostí, na místě se rozhodl, že žádné pokračování se konat nebude, a pevnost toho rozhodnutí mu přineslo úlevu.

Chvilkovou. Jen než chtěl rozhodnutí rázně zapít douškem čaje. Ale hrníček byl nějaký divný, a objevit příčinu vzalo hodnou chvilku. Když na to konečně přišel, vyrazilo mu to dech. Z obrázku na hrníčku se na něj místo manželky usmívala sousedka. Nestydatě.

Zmocnila se ho panika. Nechápal, jak se to mohlo stát, a neuměl a ani si nechtěl představit, jak by to vysvětlil své ženě. Pro jistotu vzal hrníček s sebou do garáže, kde měl také dílnu, a tam ho hodlal zapomenout. Rozbitý, protože před odjezdem do práce z něj kladivem nadělal střepy k nepoznání. To přece musí každý uznat, že v dílně takový hrníček snadno přijde k úhoně a rozbije se.

Když po práci v garáži opět zaparkoval, nemohl věřit očím. Hrníček zase stál na polici, netknutý – a s vyobrazením nestydatě se usmívající sousedky. Skutečná sousedka určitě jen náhodou, ale se stejným úsměvem, zatím právě vyšla na dvorek. Chvilku otálel, ale sousedka neodcházela a zřejmě nebylo vyhnutí. Sebral všechnu odvahu a řekl jí, že to bylo krásné, ale rozhodně to nemůže a nechce opakovat. „Když myslíš,“ řekla sousedka celkem lhostejně. „Stejně jsi nebyl nic moc.“ Úleva, že to asi projde bez průseru, byla silně smíšená s potentním jedem její poznámky. A ten hrníček? Co jen s tím hrníčkem?! Zahrabal ho mezi staré součástky, kterých se v garáži vždycky nashromáždí dost, protože se ještě mohou jednou přihodit.

Snídal s jiným hrníčkem, ale nebylo to ono. A samozřejmě, manželka si brzy všimla, že ten oblíbený hrníček chybí; obvykle takové věci ženám neuniknou. Řekl jí, že hrníček rozbil, a ona ho politovala. Že ví, že ho měl rád, a že mu koupí nový, podobný. Ta nabídka ho nepotěšila, spíš rýpla u srdce. Zamluvil ji. A manželství se vrátilo do své rutiny. Uklidňující, v mnoha ohledech uspokojující, ale rutiny.

Jednou celkem rutinně v garáži něco hledal, a narazil na svůj odložený hrnek. Když se podíval pozorněji, žasnul. Na obrázku se na něj zase hezky usmívala jeho žena. Nemohl odolat, hrníček umyl a hned si ho vzal domů. A ráno mu zase po dlouhé době chutnal čaj tak, jak chutnat má. Z hrnku se dobře pilo a v ruce seděl správně. Rutinně.

Jenže ženám takové věci obvykle neuniknou. „Neříkal jsi, že ‚s ho rozbil?“ Vzmohl se jen na chabou výmluvu. „Já ho jenom ztratil. A teď jsem ho zase našel.“ Nikdo netušil, že to byl možná rozhodující, zvratný moment příběhu. Samozřejmě, že mu nevěřila, že jí to připadalo divné a nedávalo jí to smysl. Ale snad z nějaké vyšší moudrosti, snad z velkorysosti polkla naprázdno, neřekla nic, a mávla nad tím rukou. Samozřejmě si to pamatovala; tyhle věci si manželky dlouho pamatují.

S tou zrzkou to bylo jiné. Žádná náhodná rychlovka. Byla hezká, mladá, u nich v práci nová, a hned od začátku s ním dost nezakrytě flirtovala. Myslel si, že ho – poměrně staříka – jen tak dráždí, z legrace a z tréninkových důvodů, možná i trochu kvůli pracovnímu postupu. Snad ne docela vědomě jí chtěl ukázat, že tak docela na lehkou váhu se brát nedá, a nenápadně zvyšoval flirtovací laťku. Dopadlo to, jak to dopadnou muselo. Sice ho vzrušovalo její mládí a krása, ale to bylo také vše, čím přispívala. Očekávala, že to bohatě stačí, že o vše ostatní se postará on. Ať už v loži či jinde. Časem si začala dělat i jiné nároky, ale on se rozvádět nechtěl, a vzít si ji už vůbec neměl v úmyslu. Rozešel se s ní, a měl docela štěstí. Nějak to prošlo bez velkého průšvihu, žena se nic nedozvěděla, a on se mohl vrátit ke své rutině. Tím spíš, že zrzka se na hrníčku objevila jen skutečně krátce a sama od sebe vyprchala. Hrneček strávil v garáži sotva pár týdnů a k jeho velké úlevě na to žena nekomentovala. Snad si ani nevšimla… ovšem tomu ani on sám nevěřil.

Těšil se, když bylo zase bezpečné vzít hrníček domů. Ale on ten hrníček s ranním čajem zase nebyl, jak měl být. Pečlivě ho prohlédl a ne, zrzka se na obrázku už neobjevila. Byla to jeho žena, která se z obrázku stále hezky na svět usmívala. Ale on – on se z obrázku vytrácel. Blednul. Mizel. Už byl stěží patrný.