Pokud bychom chtěli porovnávat, jak moc je daná společnost rozvinuta, měřením toho, jak moc plýtvá dostupnými zdroji by nám poskytlo velmi přesné a srovnatelné číslo. Plýtvání je totiž možné pouze za předpokladu, že platí okřídlené úsloví: „zdroje jsou“. Ačkoliv se nechci věnovat plýtvání jídlem, které patří mezi to nejčastěji zmiňované, lze si v první častí textu substituovat „zdroj“ za „potravinu“ pro lepší představivost.

V případě zdrojů můžeme rozlišovat tři stavy: nedostatek – dostatek – nadbytek. Každý z těchto stavů má svá pozitiva a svá negativa. Temnou stránkou nedostatku je boj o zdroje a naopak pozitivem snaha o maximalizaci výtěžnosti a zvyšování efektivity. Druhým protipólem je nadbytek, který odstraňuje nutnost soupeření o zdroje, ale naopak odstraňuje potřebu efektivního využívání zdrojů. Dostatek bychom pak mohli definovat jako rovnovážný stav, mezi oběma extrémy.

Nadbytek, dostupnost a pluralita zdrojů je podmínkou nutnou, nikoliv postačující. Díky globalizaci, lze dostupnost zdrojů redukovat na jejich cenu, a zda jsou pro nás subjektivně „levné“. Důraz je zde kladen právě na slovo subjektivně, protože prostá „prodejní cena“ je jen jeden z faktorů, který ovlivňuje hodnotu daného zdroje, neboť ta se stanovuje v poměru k výstupu.

Aby začalo docházet k plýtvání musí být splněny další podmínky, Pro její vyjádření si vypůjčím slovo „pohodlnost“. Pokud bych hovořil o jídle, pak bych tvrdil, že své pohodli zvyšujeme třeba tím, že volíme jen taková jídla, která nám chutnají. Jenže nám toho chutná hodně, tak si v tom obchodě koupíme vše co můžeme. A než na to doma dostaneme chuť, tak se to třeba zkazí. Nebo už nám to oblečení nepřipadá tak hezké jako když jsme si ho koupili…

Třetím faktorem vedoucím k plýtvání je absence nebo nedostatečná zpětná vazba. Nejúčinější zpětnou vazbou je ohrožení vitálních funkcí – tento typ přirozené zpětné vazby je v rozvinuté společnosti téměř vytracen. Zůstává většinově jen narušení komfortní zóny (nehodlám se pouštět do diskuze, že pro některé je to stejné jako ohrožení života). Naneštěstí v mnoha případech je zpětná vazba pod hranici rozpoznatelnosti. Vyhození plesnivého chleba za 40 Kč málokomu způsobí, že by v noci neusnul.

V úvodu jsem se zmínil, že se nechci věnovat plýtvání jídlem, chci s zaměřit na plýtvání ve světě informací a informačních technologií. BOHUŽEL i v této oblasti jsme se z rozvojového nedostatku dostali do rozvinutých přebytků. Zpracování informací je staré jako lidstvo samo, avšak omezme toto rozjímání pouze na „moderní“ dobu, tedy „dobu tranzistorovou“.

Ranou dobu tranzistorovou, tedy období sálových počítačů, bych si dovolil charakterizovat jako období kdy společnost trpěla nedostatkem zdrojů. Homo computerus sváděli nelítostný boj o přístup k procesorovému času, za každou chybu v programu se platilo téměř krví a dlouhým čekáním na další příležitost. Optimalizace algoritmu, efektivita práce s paměti (jak operační, tak dlouhodobou) patřila mezi hlavní cíle nejen při programování samotném, ale už při návrhu celého procesu, aby se identifikovala data, která jsou pro danou činnost skutečně potřebná. Důkladné pochopení principů zpracovávané agendy, i stroje, který zpracování provádí bylo neodmyslitelnou součástí vybavení každého homo computerus.

Postupem času nastala doba tranzistorového osvícenství, kterou způsobilo zvýšení dostupnosti zdrojů. Nebylo jich mnoho, ale přesto to bylo dost, aby odezněly souboje o přístup k těmto zdrojům. Základní potřeby byly uspokojeny a bylo možné začít s experimentováním a hledáním nových možností využití. Původní zbraně a schopnosti jako je důkladná znalost, pochopení a touha být lepší byly ještě v živé paměti a pořád to byl homo computerus, jen už nejezdil na koni, ale vozem.

S příchodem nového tisíciletí a pochopením, že bubák Y2K nebyl tak děsivý jak jak se povídalo, začala nastupovat moderní doba tranzistorová. Pokud to zjednoduším, tak se primárně začala projevovat nadbytkem dlouhodobé paměti, což vedlo dlouhodobě k tomu, že nyní se topíme v datech a přesto nám chybí informace. Zde se projevuje právě faktor pohodlnosti, je jednodušší uložit vše, než trávit čas nad přemýšlením jakou hodnotu data mají. Případně se používá tzv. fikce budoucí informační hodnoty. Reálně vzato je to spíš hrozba, než přínos. Toto období se také projevuje tím, že z homo computerus se stává homo ajťakus. Oddělují se od sebe znalosti technologií a znalosti zpracovávané problematiky. Technologická znalost se abstrahuje. Postupem času nastává nadbytek i dalších zdrojů rychlost procesorů, kapacita operační paměti. Díky tomu ze začíná vytrácet nutnost optimalizace algoritmu. Vývoj přechází na ze standardního modelu plánování a přípravy na metodu pokus-omyl, která díky paralelismu dosahuje rychlejších výsledků.

Pomalým a plíživým krokem nastoupila postmoderní doba tranzistorová. S tím jak plíživě nastupovala, ochabovala i zpětná vazba. Její charakteristickou vlastnosti je existence relikvií, programů, nebo celých systému, o kterých nikdo moc neví, ale pokud se vypnou mohou způsobit katastrofu. Doposud se to týká především archivních dat a IT systémů, které „žerou“ zdroje, ale nepřináší žádnou hodnotu. Tedy jasné plýtvání.

V nástupu AI vidím obrovský potenciál pro exponenciální nárůst plýtvání právě v oblasti mimo IT. Již dnes lze nalézt v mnoha podnicích mnoho zbytečných procesů, které de dělají ze setrvačnosti a nikdo neřeší, jestli jsou či nejsou potřeba a jaký je jejich přínos. Doposud platilo, že část těchto procesu zanikne přirozeně s tím kdo je vykonával avšak pokud se tyto procesy přehodí na AI, budou zde zůstávat na vždy. A zatím co o (ne)bezpečnosti AI se hovoří na mnoha úrovních a fórech, o tomto tématu se mlčí.

Zatímco vyhozené jídlo se dá zvážit, o tom kolik elektřiny jsme propálili zbytečně ani raději nepřemýšlime.