PÍSNĚ: Hej, páni konšelé
Zvláštní kapitola dějepisu jsou dějiny songů a spekulace i fakta okolo jejich vzniku. Sice obvykle nemíváme páru o skutečné genezi některých písniček národních, ale ledaskoho zajímá, jak vzniklo Podívej, kvete růže a kdo to byli Charles Aznavour, Maurice Chevalier či Karel Hašler. Poutavou trilogii Příběhy písní (2009-2015) kdysi napsal i Michal Bystrov a zvíte z ní, jak vyrašily Jingle Bells, Long Black Veil, Clementine, Blowin´g In The Wind, John Browns´Body nebo Žalostná píseň o balonu Kysibelce a Udatný rek kanonýr Jabůrek.
V televizi se obdobné popularizaci prastarých i novějších šlágrů věnoval Přemysl Rut, ale ani Rut nepopírá, že někdy při výkladu vzniku hraje roli ona spekulace.
Někdejší právník Karla Gotta Jan Adam a reportérka Michaela Remešeová napsali nyní Příběhy skryté za písněmi KG, objemný svazek plný fotografií, kde „operují“ pětapadesát šlágrů - před pět lety zesnulého zpěváka. Očividné je, že kdyby chtěli, dají dohromady nejméně druhý díl. I tam by ještě poblikávaly hity, i když už ne Pár havraních copánků. Oči sněhem zaváté, Hej, hej, baby, Zůstanu svůj, Už z hor zní zvon a Čas růží.
Roku 1969 napsal Jiří Štaidl - na melodii Jaromíra Klempíře - píseň Hej, páni konšelé, vzápětí na dvacet let zakázanou. Inspirací byla okupace. Štaidlové se po ní dočasně stáhli do Vídně, ale zase se vrátili a Jiří si zkusil zaprorokovat skrze svůj nový text Jdou domů vojáci. Eva Pilarová to začala zpívat a zase rychle přestala; pan Štaidl se dostal do tlaku. „Změňte text!“
Odmítl, i zapracoval kolega Vladimír Poštulka, ale to není důležité. V mozku Jiřího Štaidla se totiž souběžně líhla slova, oslovující vedení státu alias vedení komunistické strany.
Hit Gott prvně „prodal“ na Bratislavské lyře, kde byl třetí a kde sklidit neskutečný úspěch. Ale například Husákovi to smrdělo. Řekl: „Do ráje se nutno dostat po stupních velmi tvrdo vybudovaných.“
Což bylo reakcí na Štaidlovu/Gottovu touhu mít „navěky ráj“. Ničím špatným by ta reakce nemusela být, kdyby desku nestáhli z distribuce a nezamkli, nýbrž rovnou sešrotovali.
Uplynulo takřka deset let a během nich emigrovali Karel Kryl i mnozí další. Gott se přizpůsobil. To ostatně nebylo vlastní zdaleka jen jemu. A Konšelé „neexistovali“ a to bral pomalu co danost provždy. Ale úplně pokorný nedokázal být a roku 1977 vytvořil Zdeněk Borovec text k zahraniční písni All By Myself, česky Kam tenkrát šel můj bratr Jan.
Připomínala sebevraždu Jana Palacha (1969), o které se jinak nemluvilo, a „Slavík“ songem riskoval, že ve stoupě umře celé album Romantika. Adam dokonce nadhazuje, že prý riskoval kariéru, ale sotva: téhož roku podepsal Antichartu.
Zdeňka Borovce oslovil v tomhle případě Gott sám a americký zpěvák a skladatel Eric Carmer byl autorem předlohy. Méně se ví, že je ta předloha stvořena podle II. klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova. Nádherná, táhlá melodie; ve výsledku taky pocta Palachovi.
„Miloval svět, měl tak málo let, když do těch bran si troufal vjet, z nichž nelze zpět.“ Dobrá. Ale Borovec pokračuje: „Snad se jen vznes, aby tak líp tam shůry shlíd, čím jsme si přáli dříve být a čím jsme dnes.“
Premiéru měla písnička v Lucerně roku 1978 a rovnou ji natočila Československá televize. Album vyšlo, ale úplně bez propagace. Málo se ví, že peníze na něj sehnal tenkrát producent František Janeček. První náklad byl sto padesát tisíc kusů a suma ta zachránila desku před stažením. Tady, zdá se, dostalo ekonomické hledisko přednost před ideologií.
Ale ještě jedna věc. Gott šel osobně, jak přiznává, za Miroslavem Müllerem, vedoucím oddělení kultury ÚV KSČ, a ten - prý - řekl něco v tom smyslu, že Palacha nezná. „Kdo to vůbec byl?“
Jeho pozice přitom tenkrát zívala ještě nad ministrem kultury. Desek se prodalo čtvrt milionu, aniž do reklamy vložena jediná koruna, ale také si uvědomme, že Gott sypal do státní kasy obří zisky z devizových honorářů. V Německu byl milován a z jeho Hej, hej, bejby a Máji tam davy šíleli.
Roku 2005 přišel publicista Josef Vlček s nápadem upravit tuto píseň pro rozhlas. Zkrátit ji. Měla sedm minut a považovali ji za nehratelnou. Vlček šel za Gottem a začal mu to vysvětlovat. Gott pak vypustil celé nádherné klavírní sólo Rudolfa Rokla. Nechal je vypustit: autorem remasteringu je Oldřich Slezák.
Roku 2010 se Gott k songu ale vrátil, když putoval zemí se sopranistkou Evou Urbanovou. Zařadil ho na její návrh a duet vyšel na cédéčku o rok později.
Bez zajímavosti není ani osud písně Když jsem já byl tenkrát kluk, v originále Yesterday When I Was Young, kterou sice původně složil Charles Aznavour, ale s Georgesem Garvarentzem (oba byli, mimochodem řečeno, arménského původu).
Původní francouzský text se jmenuje Hier efore a Aznavour ho psal sám. To byl rok 1964. Roku 1971 vznikla česká verze Zdeňka Borovce a stala se i u nás evergreenem. Když ji Gott na koncertě nezazpíval, lidé byli zklamaní. Je to totiž případ textu, se kterým se ztotožní absolutně každý. Ale sklízely se s melodií vavříny i venku. Uspěli Bing Crosby, Amanda Learová, Glen Campbell, Julius Igleasis, ba i countryman Willie Nelson. Ještě roku 2008 dokázal nezdolný Charles Aznavour píseň nazpívat s Eltonem Johnem.
„Troufám si říct,“ tvrdí Gottův kapelník a klavírista Pavel Větrovec, „že měl Karel tu písničku z celého svého kilometrového seznamu naprosto nejraději. Nepamatuji koncert, na kterém by ji nezpíval. Jen jsme ji postupem let malinko upravovali. Jednou se smyčci, jednou s větší kapelou, jednou s malou. Nebo pouze s piánem. Jak šel čas, tak ji Karel zpíval v malinko nižší poloze, ale prožíval ji pokaždé s chutí a byl po ní lačný. Víc než hudba ho uhranul text.“
Naposled Kluka přednesl v divadle Na Jezerce 21. června 2019; víckrát už na veřejnosti nezpíval.
Michaela Remešová, Jan Adam: Příběhy skryté za písněmi KG. Nakladatelství FANY. Praha 2024. 552 stran.
