Jaké trendy směřují společnost k vládě oligarchů

Thomas Piketty je francouzský ekonom, který se dlouhodobě věnuje problematice distribuce bohatství a příjmové nerovnosti. Jeho asi doposud nejznámějším dílem je Kapitál v 21. století, které je k dispozici i v češtině.

Za základní destabilizační sílu považuje skutečnost vyjádřenou nerovností r > g, kde r označuje soukromý výnos kapitálu, především z majetku pocházejícího z minulosti, a g míru růstu produkce a mezd. Neboli, řečeno jednodušším jazykem, v dlouhodobém horizontu je z pohledu šance nabýt velké bohatství mnohem důležitější se narodit či přiženit do bohaté rodiny, než cokoliv jiného.

Sám Piketty to popisuje na scéně z Balzakova románu Otec Goriot, kdy ústy bývalého galejníka Vautrina vysvětluje Rastignakovi, jakou kariéru může očekávat, bude-li pokračovat ve studiu práv či medicíny. Na jiném místě se pak Piketty odkazuje na Napoleona Bonaparta a jeho povzdech, týkající se platů prefektů, tj. nejvyšších úředníků ve správních krajích, tedy v jistém smyslu obdoba našich hejtmanů, v porovnání s příjmy plynoucích z rent „starého majetku“.

Ať už si o Pikettyho návrzích, zejména o těch, jak na tato fakta reagovat, myslíme cokoliv, jeho doporučení věnovat při hledání fiskální stability pozornost nejen příjmům, ale i majetku, jistě stojí za zvážení.

Jakkoli je dříve uvedený postulát jistě zajímavý, k lepšímu pochopení možná poslouží jiné pozorování, které Piketty také zmiňuje a které popisuje majetkovou nerovnost, tj. podíl nejbohatších na celkovém majetku společnosti. Toto srovnání vychází z odhadů a liší se napříč zeměmi, mj. i kvůli různým metodikám i ochotě sdílet data, ale přeci jen z něj lze vypozorovat určité trendy. Například, v autorově domovské Francii představoval podíl majetku horních deseti procent v roce 1810 zhruba 80 procent z celkového majetku, ze kterého horní procento vlastnilo necelou polovinu. Těsně před první světovou válkou, na konci období Belle Époque, se tyto podíly zvýšily na 90, resp. 60 procent. Poté začaly klesat, podíl na tom měla i vysoká inflace. Nejnižší hodnoty byly dosaženy v letech 1970-80, kdy se usadily na hodnotách 60, resp. 20 procent. Od roku 1990 se opět vydaly vzhůru a v těchto letech jsou opět téměř na hodnotách z počátku 19. století.

Vlastní dynamiku však mají i příjmy uvnitř skupiny horních deseti procent. Zatímco u nižších 9, resp. 9,5 procent převažují příjmy z práce, u nejvyššího půl procenta jsou to příjmy z kapitálu.

Za zmínku snad stojí i majetkový podíl nejvyšší tisíciny, který by u nás odpovídal termínu „horních deset tisíc“, který se celosvětově pohybuje kolem 10 procent a roste.

I když se numericky hodnoty podobají, došlo za dvě století k proměně struktury majetku, a to od půdy k trojici nemovitosti, finanční (vč. cenných papírů) a „výrobní prostředky“ (vč. nehmotných aktiv, jakými mohou být třeba patenty či obchodní značka). Osobní majetek nepovažuje Piketty za statisticky významný a jeho velikost odhaduje maximálně na jednotky procent z celku.

Piketty se však snaží také rozkrýt, které jevy mají na kumulaci či naopak rozptýlení kapitálu vliv. Francouzský (i britský) model pro 19. století vycházel z prakticky nulové inflace, umírněného růstu produkce i populace i přebytku zahraničního obchodu díky koloniím. Změny ve 20. století (kromě již zmíněné inflace) byly způsobeny významným zvýšením produkce, demografickým růstem, inovacemi, vyšším vzděláním (pozn. na okraj: u všech těchto jevů, snad s výjimkou inovací, které nelze predikovat, nás žádné růžové prognózy v nejbližší budoucnosti nečekají), ale za hlavní faktory považuje politické vlivy, mezi nimiž zmiňuje např. vznik sociálního státu. Za předěl považuje zejména vznik střední třídy, která se na ose nachází mezi 50-90 procenty a jejíž podíl na majetku v letech 1915-1970 vystoupal až někam k 25-30 procentům. I proto asi není překvapující, že za klíčová opatření k obnovení a uchování rovnováhy považuje Piketty celosvětovou progresivní daň z majetku a přerozdělování.

K tomu je patrně třeba rozvést několik detailů: přehled různých typů daní nalezneme například zde, vývoj inkasa dle jednotlivých typů pak zde. Jakkoli v něm najdeme i majetkové daně (daň z nemovitostí, jejíž inkaso se téměř zdvojnásobilo, a daň silniční), jejich podíl je stále minimální a jejich povaha není progresivní - buď jsou proporcionální (jako již zrušená daň z nabytí nemovitých věcí), nebo dokonce regresní (daň z malého bytu v menším městě je vzhledem k jeho hodnotě vyšší než daň z luxusní vily na Ořechovce). Progresivní daň z majetku se objevila v návrzích bývalého vedení SOCDEM (např. zde), a to v podobě 1 procenta ročně z majetků nad 100 milionů, resp. znovuzavedení dědické daně na majetky například od 50 milionů výše. I sám Piketty si je vědom, že ani případná shoda na těchto principech, a to třeba i v rámci celé Evropské unie, by nemusela být dostačující, protože nejpravděpodobnějším vývojem by bylo převedení těchto majetků mimo jurisdikce, kde by tato pravidla platila. Svůj návrh proto předkládá spíše jako určitý referenční bod.

Zkusme se ale podívat na věc z opačné perspektivy: co když je jeho hypotéza o nepřekonatelné kumulaci kapitálu pravdivá, minimálně do té míry, kdy koncentrace majetku do rukou čím dál menší skupiny nabyde takových parametrů, že už ji nebude možné ignorovat? K čemu by bylo došlo, pokud by nezačala první světová válka, kdy už 90 procent veškerého majetku patřilo do rukou nejbohatších 10 procent společnosti? Co když společnost dospěje do stadia, kdy živit se prací bude pro velkou část společnosti rovno žít od výplaty k výplatě?

Častokrát se v podobné souvislosti zmiňují platy učitelů. Stát však provozuje řadu jiných služeb, zejména v resortu sociálních věcí, kdy nároky na kvalifikaci či sama náročnost výkonu povolání nejsou o nic menší, ale platy jsou ještě mnohem nižší. Co když ale jádro problému je spíše než v platech ve vysokých životních nákladech, které mnohem více determinují jevy jako přídavky na bydlení či neschopnost státu zajistit konkurenční prostředí u spotřebního zboží?

Piketty zmiňuje, ale je na první pohled zřejmé, že jí příliš nevěří, hypotézu založenou na „preferenci současné spotřeby“, která vychází z předpokladu, že poklesne-li výnos z kapitálu pod nějakou mez, budou jeho vlastníci preferovat spotřebu a to opět uvede celý systém do rovnováhy.

Dá se souhlasit, že při překročení určité meze začnou působit jiné faktory, avšak bylo by spíše překvapením, pokud by tím došlo i k obnovení rovnováhy. Za mnohem pravděpodobnější považuji hypotézu, že v případě nedostatku jiných investičních příležitostí, ale vlastně i bez tohoto předpokladu, bude (také) docházet k přeměně ekonomického kapitálu na kapitál politický či mocenský.

Nevím, jak to mají ve Francii, ale osobně bych byl velmi opatrný ve víře v přerozdělování. Stejně jako u vlivu inflace může přerozdělování výrazně urychlit změny, ale může vést k rovnováze, stejně jako ke zvětšení nerovností. Ve srovnání s inflací však dokáže být mnohem adresnější, což vytváří zcela nové příležitosti i hrozby. Příkladem může být období covidu, kdy některým z hotelů byla odepřena finanční podpora státem (jistě na základě zcela legitimních důvodů) a následně některé z nich změnily majitele.

V 90. letech obohatila čeština ostatní jazyky slovem „tunelování“, dnes by na něco podobného mohlo mít ambice „zakleknutí“, i když je pravdou, že mu chybí potenciál mezinárodně pochopitelného etymonu.

Přesáhne-li proces kumulace majetku určitou hranici, stále je možných několik scénářů dalšího vývoje: může existovat nějaký jednotící prvek, díky kterému se „velcí hoši a dívky“ nějak domluví, nebo mezi sebou budou naopak bojovat, nebo mezi sebou budou bojovat, ale díky vlastní neschopnosti nic doopravdy fungovat nebude. Tyto hypotézy nejsou vycucané z prstu, ale spíše vypozorované z dění v okolních zemích (první scénář připomíná Maďarsko, zejm. po roce 2010, kdy sjednocujícím prvkem byly evropské dotace, druhý Ukrajinu v období Juščenka, Janukovyče a Timošenko, a poslední Slovensko). Ve všech těchto scénářích však platí, že skutečná moc se přesune do rukou několika set, maximálně tisíc lidí.

Ponechme zatím stranou zavedení majetkových daní dle dříve zmíněných návrhů. Než by je bylo možné zavést, bylo by nutné provést několik opatření, které mohou mít využití i jinde. Prvním z nich je vytvoření či spíše rozšíření majetkového registru. Již dnes existuje registr nemovitého majetku, ČÚZK, a dle vlastních zkušeností jej považuji za jednu z nejlépe fungujících státních institucí. Jedním z možných dalších využití je v rámci dědických řízení, zejména pro nekomplikované případy, kdy veškerý majetek představují podíl na nemovitostech, prostředky na bankovních účtech a pár osobních věcí. Pokud jsou navíc přímí dědici ochotni se domluvit na rozdělení (např. rovným dílem), mohl by tuto službu nabídnout pozůstalým přímo katastr, jistě s cenovkou až o řád menší než notáři. Samozřejmě, tento způsob by ani zdaleka nemohl pokrýt potřeby všech, ale i kdyby se tím podařilo vyřešit třeba jen 40 procent případů, mělo by to své opodstatnění.

Jiným případem mohou být majetková přiznání politiků, dnes uložená v Centrálním registru oznámení, který ovšem má k rigoróznosti ČÚZK zatím hodně daleko. Hlavním smyslem těchto přiznání má být, aby se prokázalo, že se politici (i vysocí státní úředníci) bokem neobohacují. Ponechám na čtenářově úsudky, nakolik je tento účel naplněn.

Každopádně, spíše než ke zvýšení příjmů rozpočtu by tyto změny mohly vést ke zvýšení transparentnosti v majetkových otázkách.

Pikettyho myšlenky by však mohly mít i jiné uplatnění. Pokud by se majetková nerovnost začala sledovat oficiálně, např. v ČSÚ, bylo by možné analyzovat, ale i predikovat do budoucna, jaké jevy mají či mohou mít vliv na její posilování. S emisními povolenkami se bojovat nedá, ale pokud by se veřejnosti představilo schéma, jak se jejich zavedení projeví či projevilo na ukazatelích jako majetková nerovnost, kdo ví, jaký by to mohlo mít vliv. Jen bych k tomuto účelu doporučil doplnit tabulky a grafy o diagramy popisující dynamiku těchto jevů, jak to umožňují například diagramy kauzálních smyček.

Až na stabilitu průběžného důchodovému systému udeří plnou silou demografická realita, k čemuž dojde tak za 10-15 let, možná se budou Pikettyho myšlenky hodit. Je možné, že tou dobou už ani nikdo jiný mít potřebné finanční prostředky nebude.