Od schválení aktuální strategie školství uplynulo 5 let. A přestože měla tato strategie ambice zasáhnout i do dalších dekád, je myslím polovina standardního intervalu dostatečně dlouhá na to, aby bylo možné očekávat první výsledky i odhadnout celkový dopad.

Dosavadní průběh bohužel příliš optimismu nevzbuzuje. Prozatím je těžké se zbavit dojmu, že tato strategie míří neochvějně a nezadržitelně tam, kde skončily už dvě její předchůdkyně - k nezájmu a zapomenutí. O průběhu nás informují články s titulky jako Učitelé přelomovou reformu bojkotují, výuka se nemění nebo Návrat k biflování? Ministerstvo v tichosti mění reformu vzdělávání. Na stránkách samotného ministerstva, ať už mezi aktualitami nebo mezi informacemi o tzv. Dlouhodobém záměru, což je jakýsi prováděcí protokol, je třeba dlouze listovat, aby se vůbec nějaké relevantní informace vztahující se ke strategii našly.

Jakkoli rošády ministrů v barvách STAN věci rozhodně nepomohly, výkop směrem do autu se udál už při samotném schválení finálního textu, ze kterého zmizela všechna měřitelná kritéria, která by snad mohla pomoci určit, zda je strategie implementována úspěšně, která se ještě dala nalézt v analytickém dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky z roku 2019. Nemá proto nejmenší smysl hledat viníka způsobem ANO, nebo Pětikoalice. Oba na tom mají lví podíl, ale je třeba přiznat, že stejně by nejspíš dopadli i Jan Ámos nebo opat Felbiger.

Jediným hmatatelným výsledkem realizace je tak poznání, že tu část Národního pedagogického institutu, která se věnuje rozpracování strategie, je možné propustit pro nadbytečnost, protože opakovat toto cvičení i počtvrté by už opravdu naplňovalo známou Einsteinovu definici šílenství. Což je s jistotou to jediné, k čemu určitě nedojde.

Zde by článek mohl skončit. Přeci jen mi to ale nedá, byť se s největší pravděpodobností bude jednat o pověstné zrnko hrachu směřující na stěnu setrvačnosti, neochoty ke změně a přesvědčení o vlastní neomylnosti, abych se alespoň nepokusil nastínit, jak se dopracovat ke strategii, která bude chtít uspět.

Systémové modely
Jednou z alternativních možností jak dělat věci jinak je pokusit se využít systémové modely. Systémové modely umožňují zjednodušený pohled na realitu. Často jsou založeny na identifikaci entit a vztahů mezi nimi, díky čemuž se modely snaží o porozumění - ať už toho, jak se věci budou vyvíjet do budoucna, nebo příčin, proč se něco děje tak, jak se to děje.

Příkladem toho prvního může být použití metodologie systémové dynamiky popisující komplexní systémy optikou smyček hladin a toků. Z oblastí, kterým se věnuje i Strategie 2030+, by se SD hodila na popis boje s rostoucí byrokracií, který strategie vyřešila znovuvybudováním středního článku (dřívější školské úřady). Podle hesla: „Byrokracie roste, aby zvládla potřeby rostoucí byrokracie,“ se však dá očekávat, že po počátečním odlehčení vše nakonec bude ještě horší. Přitom nárůst administrativy je jedním z problémů, na který si stěžují dlouhodobě jak učitelé, tak ředitelé. SD model by mohl pomoci odhalit očekávatelné dopady, i jaká jiná opatření by bylo možné přijmout k dosažení utlumení toku administrativy či alespoň úplného přenesení této povinnosti na nepedagogický personál, není-li zbytí jinak.

SD však patří mezi tzv. unitární metodologie, u kterých je všem zúčastněným víceméně jasné, jaký problém se řeší a jak se pozná, že je nové řešení lepší než aktuální stav. Problém reformy školství však zcela evidentně unitární povahu nemá a je třeba použít model typově odlišný od SD.

Vhodným kandidátem by mohla být metoda CATWOE, která patří mezi techniky metodologie měkkých systému (SSM - odkaz v angličtině). Její podstatou je zachycení perspektiv různých skupin zainteresovaných na systému, které mohou být odlišné až protichůdné. Obdobný smysl má třeba i technika „bohatých obrázků“ (odkaz v angličtině), která se o zachycení konfliktů v zájmech snaží v grafické podobě.

Po vytvoření svojí perspektivy má mít každá skupina možnost prezentovat svůj pohled, a to bez jakýchkoliv interferencí ostatních (dovoleny jsou pouze otázky na vysvětlení). Teprve následně začíná fáze, ve které by se jednotlivé pohledy měly přiblížit, aby systém jako celek mohl fungovat, aniž by zájmy jakékoliv ze skupin byly vysloveně potlačeny či ignorovány. Model může sloužit i k pochopení toho, jak by situace mohla vypadat v budoucnosti, až budou zvažované změny provedeny. V kombinaci s jinými modelovacími technikami je pak možné zkoumat i to, zda jsou navrhované změny s dostupnými zdroji vůbec realizovatelné (jako např. návrh učit angličtinu už od první třídy).

Právě v této syntetické fázi spočívá slabina SSM přístupů, které jsou výhradně odkázány na vůli zúčastněných se navzájem dohodnout. Bez této vůle či tam, kde mezi zúčastněnými a priori existuje jedna či více skupin mající nad ostatními moc (např. díky pravomoci kontrolovat rozdělování disponibilních prostředků), se nemusí podařit nalézt řešení - často dokonce ani prezentovat svoji perspektivu. I potom však může analytická fáze CATWOE alespoň objasnit, jaké otázky budou rozhodovat o úspěchu vybraných iniciativ. Následně je pak možné buď nejprve realizovat prototypy, které nejistotu v rozhodování mohou snížit, nebo se naopak vyvarovat aktivit, u kterých je velká pravděpodobnost, že jsou odsouzeny k neúspěchu.

Přes to všechno je třeba stále mít na paměti, že žádný model není pravda, ale jen zjednodušený pohled na realitu, kterou mohou různé modely, někdy i pod vlivem různých pozorovatelů, interpretovat různě a také že tato realita je ve skutečnosti tvořena a přetvářena zúčastněnými aktéry, jejichž preference se časem mohou měnit, třeba i prostřednictvím pochopení získaného pomocí nějakého modelu.

CATWOE pro školství
CATWOE je zkratka anglických slov Customer (Zákazník, resp. Ten, kdo by měl mít ze systému užitek), Actor (zde spíše ve smyslu Účastník či Vykonavatel), Transformation (Změna, Transformační iniciativa, resp. proces, který ze vstupů vytváří požadované výstupy), Worldview (Světonázor, resp. Perspektiva z pohledu různých skupin zainteresovaných), Owner (Vlastník, resp. Ten, kdo má nad celým systémem moc či jej dokáže zablokovat) a Environment (Prostředí, ale také Pravidla či Legislativa nebo účastníci, kteří sice v systému přímo roli nemají, avšak fungování systému na ně může mít vliv a naopak).

Jak je vidět, hned tři z těchto kategorií, C, A a O a částečně pak i E, představují skupiny zainteresovaných. Většinu z nich lze najít ve školském zákoně, kde jsou popsány jejich práva a povinnosti. Jejich seznam určitě bude zahnovat: žáky a studenty, rodiče a prarodiče, učitele, asistenty pedagoga, vychovatele, školní psychology, ředitele škol, školské rady či jiné orgány reprezentující zřizovatele, nepedagogický personál škol, školní inspekci, ministerstvo zastupující stát a přidat je možné jistě i firmy či jiné instituce, ať už v pozici dodavatelů nebo budoucích zaměstnavatelů.

Customers, Actors, Owners

Z pohledu CATWOE je vidět, že stejná skupina může v modelu zastávat více rolí. Např. žáci a studenti patří určitě do C, ale zároveň do A, učitelé jsou jednou z nejdůležitějších skupin v A, ale určitě patří i do O; neměli by naopak patřit do C. Rozložení, o němž se může vést další diskuze, by mohlo vypadat takto:

C - žáci a studenti, rodiče a prarodiče (osobnostní rozvoj, získání kompetencí pro profesní kariéru, sebepoznání, apod.), stát (občanské, ekonomické, sociální a kulturní zájmy), zaměstnavatelé (ekonomické zájmy)

A - žáci a studenti, rodiče a prarodiče, učitelé ad., ředitelé, nepedagogický personál, inspektoři, zřizovatelé, dodavatelé, ministerstvo

O - ministerstvo, zřizovatelé, ředitelé, v omezené míře i učitelé ad. a žáci, studenti a rodiče

E - dodavatelé, zaměstnavatelé, stát (legislativci)

Worldviews

Zajímavou podkapitolou, která celý model ještě značně zesložiťuje, jsou worldviews, nebo filozofická východiska, jejichž působení je ve školství možné pozorovat. Jejich dopad spočívá hlavně v tom, že výše uvedené skupiny nejsou homogenní, ale dále se dělí dle těchto východisek a perspektivy např. rodičů přiklánějících se k „tradiční“ škole (založené na herbartismu) se mohou diametrálně lišit od perspektivy rodičů přiklánějících se k jiným směrům (progresivismus, pedocentrismus).

Ve školství lze momentálně pozorovat působení těchto 4 směrů: herbartismus, progresivismus, pedocentrismus a ekonomický či ideový pragmatismus.

Herbartismus vznikl v první polovině 19. století. Abychom pochopili, o jaké době se bavíme, učiteli, na nepříliš dobře honorovaných pozicích, se tehdy stávali absolventi škol a několikaměsíční „nástavby“, mezi jejichž motivační faktory patřilo např. že tímto byli ušetřeni od narukování do armády, do stejné doby patří i vyhláška, která omezila počet dětí v jedné třídě na maximálních 80 dětí. Hlavním cílem byla mravní výchova. K dětem se přistupovalo jako k nepopsaným deskám (tabula rasa), se kterými si učitel z pozice autority může dělat, co chce, k čemuž se ovšem musí připravit a vyučování vést daným způsobem. Herbartimus honoroval konformismus a není proto překvapující, že se stal de facto pedagogickou doktrínou v režimech, jakými byly Metternichův či posléze Bachův absolutismus. Mnohé z rysů však zůstaly zachovány dále, za První republiky, Nejedlého Jednotné školy, až dodnes.

Chronologicky je dalším v pořadí pragmatismus, který vycházel z myšlenek Johna Deweyho aj. Ve školství pak může mít podobu pedocentrismu nebo ekonomického pragmatismu. Filozoficky vychází z humanismu (u nás reprezentovaném TGM či F. Peroutkou). V pedagogice se proto - i v protikladu k herbartismu - klade důraz na rozvoj osobnosti dítěte, byť ve více ekonomicky zaměřené podobě se může brát v potaz i to, k čemu je to dobré pro společnost. To však může degenerovat až do podoby, kdy je ekonomický přínos nahrazen ideologií, kterouž byl v 2. polovině 19. století nacionalismus a za Jednotné školy komunismus. V této podobě se může herbartovci propagovaný konformismus naopak hodit, proto mohou obě východiska úspěšně koexistovat.

Posledním směrem je progresivismus vycházející z myšlenek Frankfurtské školy, což je sdružení vycházející z marxismu, ovšem místo třídního boje dělníků, rolníků a pracující inteligence s vykořisťovateli se spíše soustředí na hledání utlačovaných skupin. Přímo pedagogikou se zabýval například Pablo Freire. Centrálním pojmem se zdají být nejrůznější disparity (např. zde) a jejich odstraňování. Jedním z jejich projektů v nedávné době byla inkluze.

Environment

Nejdůležitějším hráčem v této doméně je školský zákon (např. zde). Už v něm je možné vypozorovat určitý rozpor, kdy vzdělání sice deklaruje jako veřejnou službu, pro ty, komu by však služba měla být především určena, definuje téměř výhradně povinnosti, mezi nimiž vyčnívá povinná školní docházka, ale je jistě možné zmínit i další faktory jako je jednotná přijímací zkouška, u níž je definováno, že se na celkovém hodnocení splnění kritérií přijímacího řízení musí podílet nejméně 60% vahou.

Významným faktorem, který kodifikovat nelze, je také celková atmosféra či prestiž školství a učitelů ve společnosti. Jakkoli vždy platilo, že názory ve veřejnosti oscilují na škále adorace až úplný despekt, je pravdou, že někdy během 90. let došlo k poklesu prestiže, a to v důsledku jevů, které školy neměly šanci ovlivnit - kdy někdejší jedničkáři najednou pracovali pro někdejší trojkaře. Následně se pak objevila poptávka po tom „mít papír“, což mj. vedlo k tlaku na postupné snižování kvality. Z poslední dekády (tak od působení ministra Chládka) si veřejnost vzpomene jistě na stvoření Cermatu (v důsledku zavedení JPZ), inkluzi, zavření škol a přechod na distanční výuku za ministra Plagy a neslané nemastné působení tří ministrů STAN.

Dávat si vzdělávání za prioritu už stalo součástí politického folklóru každé nastupující vlády. Bohužel se většinou vše zúží na výši rozpočtu a platy, které bude vždy jedna strana líčit jako skvělé a druhá jako katastrofu. Je ovšem pravdou, že i kdyby došlo ke zdvojnásobení výdajů na školství, na kvalitě výstupů se nejspíš příliš neprojeví.

Transformation

Transformační aktivity popisuje Strategie 2030+ přehledně. Na první pohled se zdá, že na těchto aktivitách nemůže být nic špatně - možná by se dalo několik témat přidat či odstranit, ale v celku působí všech pět strategických linií i jejich podkapitoly konzistentně a racionálně.

Ďábel, jak bylo řečeno dříve, je však ukryt v perspektivách - herbartistický učitel určitě bude vnímat bod Proměna obsahu, metod a forem vzdělávání jinak než progresivistický rodič. A protože se strategie alibistickým přijetím dvou strategických cílů, které ze všeho nejvíc připomínají pohádku o tom, jak pejsek a kočička vařili dort, ale nelze podle nich rozhodnout ani to, zda k jejich splnění došlo či nikoliv, neexistuje a ani nemůže existovat arbitr, který by tento spor mohl rozhodnout. Proto se u těchto sporných bodů termíny dodání prodlužují a z původních záměrů už skoro nic nezbylo. Ono nakonec k nějakému mírnému pokroku v mezích zákona dojde, samozřejmě bez dohledatelné odpovědnosti, kdyby se náhodou něco nepovedlo, ale svět nám mezitím uteče o další kus dál.

Bude-li tedy někdo chtít ještě aktuální strategii zachránit, musí začít u tohoto problému - co to je kvalitní školství a jak poznáme, že se kvalita doopravdy zvýšila. Znamená to lepší výsledky v testech PISA? Nebo lepší uplatnění na trhu práce a vyšší odvody na daních? Odstraňování disparit v sociálním prostředí, které o to nestojí? Sebepoznání a rozvoj potenciálu, pro který možná nebude uplatnění? Anebo ponecháme prostor pro všechny tyto (a mnohé jiné) alternativy, aby se v budoucnu ukázalo, která z nich má v jaké oblasti nejlepší výsledky?

Teprve až dojde k vytyčení směru, kam by se mělo školství upírat, který bude přijatelný pro všechny klíčové aktéry a vlastníky, bez jejichž spolupráce to nepůjde, má smysl se bavit o konkrétních aktivitách - které se nakonec nemusí příliš lišit od těch současných a které mnohdy vyplynou samy od sebe. Je také dost možné, že před nalezením konsenzu bude třeba vytvořit otevřenou platformu, kde bude probíhat moderovaný dialog mezi jednotlivými skupinami.

Co už je zřejmé, že není možné tuto aktivitu ponechat na politicích, kteří nevidí za další volební období a že bude třeba změnit prostředí, ve kterém se odstraní současná omezení, jako je JPZ, ale možná i povinná docházka, která byla zavedena, aby donutila nevolníky posílat děti místo na pole do školy, což už dnes opravdu aktuální není.

V opačném případě nezbývá než čekat, až se současný systém sám od sebe zhroutí, k čemuž může dojít tak v horizontu 10-15 let, kdy řada učitelů, na nichž systém dnes stojí, ze systému odejde.