Nákupní šílenství před Vánoci nahání husí kůži snad každý rok. To, kolik jsou Češi ochotni utratit, přitom má jen málo společného s růstem reálných příjmů a banky i splátkové kanceláře se radují. Letos začaly vánoční nákupy podle statistiků již v říjnu a téměř osmiprocentní růst tržeb naznačuje, že závěr roku bude opět rekordní.

Trochu to vyvolává obavy o zdraví celé ekonomiky. Přece jen jsme již zažili, co se dělo, když banky v polovině devadesátých let půjčovaly bez rozmyslu čerstvě privatizovaným firmám a pak se následkem neopatrné úvěrové politiky propadaly do hlubokých ztrát, které musel platit daňový poplatník. Nelze přitom přehlédnout, že i různí představitelé centrální banky se občas pozastavují nad tempem růstu spotřebitelských úvěrů a také občas varují veřejnost.

Ekonom by řekl, že by spíše než veřejnosti měla varování směřovat do bankovního sektoru. Jenže situace není zdaleka tak přímočará a jednoduchá, jako byla v případě korporátních financí před deseti lety. Česká národní banka pečlivě analyzovala situaci kolem spotřebitelských úvěrů a hypoték a došla k závěru, že ani při poměrně razantním vzestupu zadluženosti a problémech dlužníků se splácením nehrozí finančnímu sektoru žádné podstatné nebezpečí. Není příliš divu. Podstatnou část úvěrů domácnostem poskytují zahraniční banky, které mají opravdu mnohaletou zkušenost z mateřských zemí a jejich manažeři dobře vědí, že domácnosti snesou ještě podstatně větší porci dluhu bez toho, že by hrozilo nějaké masové nesplácení. A s dílčími výpadky se umí velmi dobře vyrovnat.

A proto se dnes nebojí silně snižovat nároky na solventnost svých dlužníků. Půjčku dostane skoro každý.

Samozřejmě úrok a související náklady jsou velmi individuální. Přesto lze říci, že roční poplatky a úroky dosahují u běžných spotřebitelských úvěrů patnácti a více procent z dlužné částky. To bankám vytváří velmi slušný polštář, který je zbaví rizika.

Jestliže na mezibankovním trhu a svým vkladatelům platím jedno až tři a půl procenta a můj úvěr mi nezaplatí každý desátý klient, tak pořád výnos dělá minimálně dvě procenta, ale obvykle mnohem více, třeba i deset procent. Navíc nějakou část dluhu lze po dlužníkovi vždy vymoci. A to už je opravdu slušný byznys, který i při vysokém riziku vydělává pěkné peníze. Když vezmeme v úvahu, že objem půjček domácnostem brzy dosáhne půl bilionu korun.

Tenhle byznys je samozřejmě zaměřen především na domácnosti s nižšími a středními příjmy. Tyto domácnosti lze na dluzích udržovat i poměrně velmi dlouhou dobu. Také již banky nabízejí produkt, který četné spotřebitelské úvěry poskytnuté na pár měsíců mění na mnohaleté půjčky s nižší splátkou. Slučuje přitom mnoho půjček od různých bank do jedné a je to hodně lákavé, protože se snižuje částka, kterou domácnost každý měsíc musí obsluhovat svůj dluh. Ani zde ale samozřejmě nejde o žádnou humanitární činnost. Banky mají přebytek prostředků a jestli o něco nestojí, tak o to, aby jejich klienti rychle svůj dluh splatili. To totiž znamená, že musí hledat zase novou kafku a to nese s sebou spoustu nákladů na marketing i zaměstnance. Snem každého bankéře je totiž rozpůjčovat miliardu korun bez data splatnosti a vybírat jen úrok a poplatky, pokud možno až do roku pět tisíc. Samotná jistina je zcela nezajímavou položkou. Obzvláště při úrokových sazbách, jaké existují pro spotřebitelské úvěry. Úroky jsou přitom stabilní a vývoj na finančních trzích na ně nemá žádný významný vliv.

Žádný bubák malovaný na zdi

Trochu jiná je ale situace u hypoték, kde jsou úrokové sazby nastaveny hodně nízko a na vlastní bydlení tak dosáhnou nejen bohatí. Jenže nízké sazby bývají nastaveny pevně jen na dva, tři roky. A každý významný pohyb úroků ČNB zde musí být pečlivě sledován. Zvýšení sazeb o jeden procentní bod, tedy třeba ze tří na čtyři procenta, znamená při půldruhamilionové hypotéce zvýšení měsíční splátky o více než tisíc korun. A to už mladá domácnost může docela silně pocítit. Růst úrokových sazeb je přitom za současné situace hodně pravděpodobný. A bude se kromě jiného odvíjet i od politické stability. Nefunkční vláda a nezvládnuté veřejné rozpočty, které dosud moc lidí nezajímaly, se mohou proměnit v politickou časovanou bombu, pokud situace dožene ČNB k opravdu razantnímu zásahu. Že to dnes vypadá jako bubák malovaný na zdi, na vážnosti věci nic nemění. Stačí půl roku a může být všechno jinak.

Takže život na dluh, který přišel nyní do módy i v Česku, není v zásadě nijak nebezpečný. Je třeba ale vědět, že to je takový syndrom nažrané ospalé kobry. Když přijde hlad v podobě hospodářského poklesu a vysokých úrokových sazeb, může přijít uštknutí exekutorem rychle jako blesk. A dnes už to opravdu nebudou banky, kdo to odnese.

LN, 19.12.2006

zástupce šéfredaktora Eura