Nové slovo chcimír opevnilo pozici, stalo se šířeji přijímaným a známým, dokonce i někteří jím označovaní odpůrci ukrajinské války se k němu hrdě hlásí. O jeho společenském vzestupu svědčí i soutěž, kterou sebevědomé slovo se svým týmem uspořádalo. Jeho moderní zájem o inkluzi a rozmanitost, podpořený shovívavou tolerancí zatímního vítěze, ho totiž přivedl k poznání, že v češtině se dosud plně neuplatnil důstojný lexikální protihráč pro pojmenování stoupenců dalších bojů. Slůvko chciválek, jež se občas nesměle zjeví, nemá patřičnou razanci a je přijímáno spíše s rozpaky.

Výsledky nedávno proběhlého klání představila porota, která se u vědomí citlivosti tématu spokojila s mediální anonymitou, takto: 1. místo – chciboj, slovo odpovídající pacifistickému protihráči zhruba stejným stupněm uměřené údernosti; zrcadlově stejně tvořené, stejně dlouhé, 2. až 3. místo - válkoslav, válkomil - vyšší umístění souvisí s představou hodnotitelů, že hypotetická opora o tradiční česká vlastní jména (Jaroslav aj.) jim usnadní rozšíření; první část složeniny je možno pohodlně obměňovat podle aktuálního záměru (vojnomil, bojeslav apod.), což ovšem platí i u dalších soutěžních kompozit obsahujících slovesný kořen, 4. místo válkonoš, podle Smrtonoš, zapadlého českého jména planety Mars, 5. místo válkosil, v duchu bil’akovského „Vasil, sklízí, co zasil“, poslední místo válkuchtěl, hodnoceno jako názorné, ale snad příliš polopatické.

Bez stanoveného pořadí skončila slova válkoň, nemír – neumístila se hlavně kvůli své nevýraznosti… Podobně dopadl přemyslovsky laděný vojen.

Čestné uznání naopak porota udělila navrhovanému slovu valkýra, mj. za oduševnělou aktualizaci evropské mytologie. Nevýhodou je zde ovšem nemožnost přechylování do mužského rodu.

Vážným konkurentem vítěze mohl být válkožrout, tvrdě políčkující, snad až příliš expresívní (podle zhrubělého „ten to žere“). Jeho nominace však přišla až po uzávěrce soutěže. Navíc bylo dodatečně zjištěno, že slovo obdobného tvoření je užito v Haškově Švejkovi (Čechožrout), ovšem s opačným vztahem obou částí složeniny (nikoliv příznivec, ale odpůrce Čechů), výraz by tedy mohl působit nedorozumění. Nehoda pozdního doručení stihla i skupinku zdrobnělin, které se podle vzoru čecháček snaží nepříliš vkusně sugerovat malost, zakomplexovanou nedostatečnost jimi označovaných osob – jednalo se např. o již známého bonapartka, ale i o novátorského washingtonka či bismárka (dokonce i bismarčíčka!) apod. Zábavné bylo odůvodnění předkladatelů, kteří se cítili uraženi slovem čembrlejni, jež prý přistálo na jejich adresu, a chtěli tak vracet úder.

Do soutěže rovněž nebylo přijato slovo bolemír, užívané v 19. století jako vlastenecké jméno básníkem Nebeským. Patroni slůvka se je snažili protežovat jako potupné označení těch, kteří by snad trpěli blížícím se či již uzavřeným mírem. Jaké bylo zděšení navrhujících, když se od lingvistů dozvěděli, že slovo je ve skutečnosti zastřeným chcimírem, neboť vyjadřuje přání „více míru“!

Výsledky soutěže však příliš světoborné nejsou. Organizátoři nicméně doufají, že představené výrazy vyjadřují tu správnou míru ještě přijatelného, kultivovaného pohanění, a budou tedy zapálenými diskutéry i širší veřejností přijaty. Obavy škarohlídů, že by taková praxe nejen neobohacovala, ale ještě více rozdělovala naši společnost, jsou naprosto nemístné – v každodenní záplavě drásavějších podnětů se už pár jízlivých kapek spolehlivě ztratí.