Seděl jsem v restauraci Na Kahánku a čekal jsem na triumfální (jinak to nazvat nelze) příchod pana Machálka. Přišel o něco málo později než jindy a byl celý jako vyměněný, rozzářený. Než jsem se ho stačil na něco zeptat, oznámil mi radostným hlasem, že ode dneška bude všechno jiné a radostnější. Včera se mu narodilo první vnouče, tedy správně vnučka, protože je to holka. – Když jsem viděl svého přítele ve stavu radostné vyšinutosti, napadla mě škodolibá myšlenka, že bych ho taky jednou mohl trochu pozlobit. A tak jsem mu řekl, že holka, to nic není, vnoučata, když mu na nich tolik záleží, se počítají až od kluka. Je pravda, že někdy udělám věc, které pak lituji a to byl taky tento případ. Václav Machálek se rozhořčil. – Rozohněně mi vysvětlil, že vůbec není feminista, ale i tak je přesvědčen že ten, kdo takhle hrubě rozlišuje mezi jednotlivými pohlavími, zasluhuje opovržení. Nejlíp bych udělal, kdybych si s hodnocením jeho vnučky počkal, až vyroste. Pak bych sám uviděl, že z Věrušky bude holka jak lusk, o tom není pochyb. Snad si taky vybere jiné povolání než politiku. Ne, že by ženy do politiky nepatřily, ale když vidí, jak to v naší politice vypadá, nikdy by to své milé vnučce nepřál. A co se mne týče – pan Machálek hněvivě zvýšil hlas, hluboce jsem ho zklamal.–

– Dalo mi to dost práce, než jsem přesvědčil rozvášněného pana Machálka, že to byl z mé strany pokus o vtip. Po jisté době se uklidnil, ale neodpustil si poznámku, že vtipy mohou být dobré a taky špatné. Dobré vtipy, dodal, uslyšíte v rozhlasu nebo v politice, když nasloucháte, co říkají naši politici.

– Tentokrát pobouřil pan Machálek mě. Řekl jsem mu, že na tyhle vtipy tedy ani trochu nejsem zvědav. Od pana premiéra jsem na vlastní oči viděl sprosté gesto v parlamentu a když se člověk přemůže a poslouchá Jiřího Paroubka – tedy předsedu druhé nejsilnější strany –, slyší samé nadávky na poslance, které nemá rád, říká, že jsou „smradi“ nebo „naplivat před nimi“. A vůbec, ten člověk mluví, jako by právě vylezl z kanálu.

– S mým přítelem se stala náhlá změna. Jeho rozzářený obličej zvážněl a on sám se na mne podíval smutným pohledem. Řekl mi, že je to mnohem vážnější, než bychom se na první pohled mohli domnívat. Antonymum (tedy pojem opačného významu) obhroublosti a sprosťárny je slušnost. V celé Evropě, ne-li v celém světě můžeme zaznamenat rostoucí hrubost, slušnosti by se člověk nedohledal. Je to celkový trend a my v žebříčku hrubosti zdaleka nejsme na posledních příčkách. Ale věc je vážnější. Obhroublost či přímo sprosťárna jsou doprovodným jevem společenských a politických hnutí, které určitý čas působí kdesi pod rovinou společenské komunikace, ale najednou vyjdou na povrch spolu s autoritativními či totalitními hnutími. Jsou jejich součástí. Nejde tedy o estetickou záležitost, aspoň ne v první řadě. Kdyby se nacisté chovali slušně, nebyla by Osvětim, kdyby dokázali být slušní čeští nacionalisté, chovali by se po válce úplně jinak k Němcům, než jak jsme toho byli svědky.

– Chtěl jsem také říct něco chytrého. Dodal jsem, že není čemu se divit. Hrubé není jen to, co se říká, hrubost má hlubší roviny. Hrubé vyjadřován u nacistů a bolševiků vyplývalo z jejich ideologie a z jejich jednání. Když k tomu přičteme dvě světové války a emancipaci mnoha národů a tříd… Ty národy a státy nejsou podřadné (a i kdyby byly, neodvážil bych se to dneska říct), ale z jejich společenské komunikace, popřípadě z jejich konfliktů vzniká surovost, která ovlivňuje celý svět. Ale já jsem vás přerušil.

– To, co se v brzké budoucnosti může stát v Česku, zakabonil se Václav Machálek, je až příliš přehledné a nepěkné. Od doby, kdy do čela sociálně demokratické strany nastoupil Jiří Paroubek, zvolna, ale důsledně z této strany odcházejí zbytky slušnosti. Jsou nahrazovány hrubostí; již před volbami se předseda sociální demokracie dal slyšet, že česká média se budou muset chovat mnohem ukázněněji než dosud, a prosadil některé zákony, které znamenají zhrubnutí politické scény. Mezitím se ze sociální demokracie vytváří jednolitá organizace vedená silnou autoritativní osobností, organizace, v níž všichni členové musejí poslouchat a dělat to, co jim vedení strany přikáže. Je otázka, co se v Česku dá proti tomu dělat a hlavně kdo by to udělal. V tomto ohledu jsem skeptický.

Na druhé straně víme, že návrat k předlistopadovému stavu je nemožný. Ale svoboda je křehká a hrubiánství je jedním z útočníků právě na svobodu. Nemusíme se obávat, že by nesvoboda podstatně zasáhla takové oblasti každodenního života jako je nákup potravin nebo autoprovoz. Ostatně, kdo ví. A možná, že bychom se divili, kdybychom se po letech dívali na televizi, poslouchali rozhlas a četli noviny a říkali si, jaké to byly v roce 2007 krásné pořady a články, a dívali se na jásající průvody příznivců režimu. Že jsme tehdy nemuseli půl hodiny poslouchat projevy vedoucích činitelů. Věděli bychom, že nám bez zvláštního povolení odposlouchávají telefony a kontrolují poštu. Nebo kdyby Česká republika uzavírala přátelské smlouvy s Kubou a s Venezuelou. A co kdyby z Kremlu přišel příkaz vybudovat v Karlovarském kraji raketovou základnu a my jsme museli uskutečňovat tento příkaz i ostatní obdobná nařízení? Grobiánství se nezapře a odstrčí všechny.

Nechci tvrdit, že vše, co jsem právě řekl, opravdu hrozí. Aktuálně už teprve ne. Ale těšilo by mě, kdyby se většina našich spoluobčanů bála, že se přece jen něco podobného může stát. –

– No, odpověděl jsem, a do jakých poměrů vyroste Věruška? –

– Věrušku do toho netahejte, řekl pan Machálek a na jeho tváři se rozhostil blažený výraz. Bylo na něm vidět, že už zase myslí na něco úplně jiného než na politiku.