Seděli jsme tentokrát s panem Machálkem v restauraci Na Kahánku poněkud netradičně a kdyby nás viděl někdo z našich známých, dost by se podivil. Pan Machálek totiž nijak nezakrýval širokým úsměvem svou spokojenost a já – když jsem ho viděl - snažil jsem se alespoň usmívat; příliš radostně se mi to ale nepodařilo.

Samozřejmě, že jsem to dlouho nevydržel a zeptal se svého partnera, co se mu radostného přihodilo, když je tak rozesmátý. – Odpověděl, že se právě naučil z televize zprávy, jak jdou za sebou. A že má ještě dobrou paměť. Jak z obsahu těch zpráv, tak z jejich formy je pan Machálek zcela rozjařen a poučen. Podívejte se, pane kolego, zpráva číslo jedna: sledovali jsme, my, televizní diváci, spoutání Jana Krejcara na Filipínách, než začal s ním proces (to už mu pouta zase sňali). Není to krásné? Z procesu jsme, pravda mnoho neviděli, do soudní síně žurnalisté nesměli, ale mohli jsme sledovat, jak obviněného transportují z věznice číslo 12 do věznice číslo 5. Také jsme viděli pozadí celého případu: jak se Krejcar vetřel do správní rady Alias banky a prodával pod cenou podniky svým známým. A ovšem, perfektní práci policejních orgánů, které Krejcara několik měsíců namáhavě sledovaly. Zabral ten pořad, pravda, trochu času, ale to se vyplatí, když se člověk dozví tolik užitečných věcí.

Pak jsme měli možnost vidět radního z Prahy 7 Jana Röhma, přípravu jeho kolektivu na cestu na vrcholky Alp, první kroky přes restaurace alpské vesničky, po širokých cestách a posléze i po úzkých cestičkách. Kamera i režie si daly hodně práce se zachycením odpočinku výpravy na horském výběžku, kde její členové kromě svačiny hodinu po hodině zachycovali postup výpravy, Jana Röhma jsme sice viděli hodně rozmazaného, ale hlavně, že byl vidět; musí to být náramně odvážný člověk.

Následoval další velmi poučný pořad v tomto zpravodajství. Bylo jím zachycení místa, na kterém stál ve Starém Brouníně bankomat. Lupiči si pro něj přijeli s pořádně velkým vozem, odvezli ho, naložili a policisté je hned začali pronásledovat. Jak to dopadlo, zatím nikdo neví, ale televizní divák si mohl vyslechnout výpovědi svědků pořadu. Tak paní Říčanová, to si pamatuji slovo od slova, řekla: „Viděla jsem, jak jelo několik velkých aut. Některé jely pomalu, ale těch byl málo…“. Další slova paní Říčanové režie bohužel usekla.

Ale zato jsme vzápětí mohli sledovat vynesení rozsudku nad Janem Cibulkou a Josefem Kostohryzem, kteří v jihovýchodních Čechách zabíjeli stařenky a okradli je o všechny peníze. Oba vrazi se tvářili nevinně, je hezké, když vidíme, jak vypadají takoví lidé a…

– Nemohl jsem už rozprávění pana Machálka vydržet a řekl jsem mu, co mi to povídá, tohle přece nejsou žádné zprávy. Z takových povídaček se člověk vůbec nedozví, co se stalo – jak doma, tak v zahraničí. Opravdu zařazují u nás do zpravodajství takové výroky, jako je ten paní Říčanové, že viděla hodně aut? (Ovšemže, smál se pan Machálek) – A vůbec, zprávy jsou přece něco úplně jiného, trval jsem na svém. – Myslíte? ušklíbl se pan Machálek, tak já vám poradím. Navrhněte pro výzkum veřejného mínění, ať se zjistí, komu se tento typ zpráv, kterému říkáte povídačky, líbí a kdo by místo toho chtěl pořádné zprávy. Jen to zkuste. Ale i bez jakéhokoli výzkumu dojdete k závěru, že svobodný člověk má právo číst, vidět a poslouchat to, co chce, a ne to, co mu vnucují státní média. – Řekl jsem panu Machálkovi, že jsem už dávno prohlédl, jakou si ze mne dělá svým „zpravodajstvím“ legraci, že ale nechápu, jaký význam mají takové „zprávy“, jak je tak hezky předvedl, jaký je jejich účel. – Pan Machálek si zaťukal na čelo a řekl, že je to přece jasné: zpravodajství složené z povídaček má výhodu v tom, že se do něho skutečné zprávy nedostanou, není pro ně místo. – Nemohl jsem to pochopit. Proč, ptal jsem se, proč? – Jen se podívejte, kolik lidí spolupracujících před rokem 1989 s režimem, pracuje v médiích. Těm přece vyhovuje, čím méně toho obyvatelstvo ví, čím je méně informováno, čím je dezorientovanější. Chcete-li vědět konkrétní příklad, zamyslete se nad tím, co se u nás děje kolem raketové základny.

– Namítl jsem, že to vše je sice možné, ale není to jisté.

– Jisté je, že čím méně toho lidé vědí, tím snáze se s nimi dá manipulovat. Stačí vám to?

– Zbytečně dlouho jsem přemýšlel. Opravdu, řekl jsem nakonec, u nás jsou lidé tak neinformovaní, že mnozí mají strach z toho, co mají Američané za lubem. Jestli z nás nechtějí udělat protektorát. Jako vždy, pane Machálku, máte pravdu.