To je právě to, namítl jsem, že prolévání slzí – obrazně řečeno – je tak to jediné, co můžeme dělat. Víte, když tak během půl roku sledujete, jak jedno individuum se plaví po moři před spravedlností z ostrova na ostrov a naše právní instituce se potí, jak ho vylovit (flotilu nemáme), tak by to stačilo k špatné náladě. Ale co, druhé individuum prochází jako bílá paní přes hranice a kontinenty a naše právní orgány zase nemohou nic dělat. Třetí individuum má funkci místopředsedy sněmovny, prohýbá se pod tíží námitek, ale odmítá odstoupit a premiér ho nemůže odvolat, protože v takovém případě by zřejmě vláda padla. Soudy vynášejí rozsudky, že nad tím rozum zůstává stát a já si říkám (ledacos taky o tom čtu), co tak ti soudci dělali před rokem 1989? Policajti…
Počkat, přerušil mne pan Machálek, to snad už stačí. K těm soudcům mohu něco říci, protože když se schvaloval první zákon o soudcích, byl jsem členem Federálního shromáždění. Pan Motejl tehdy za všechny soudce velmi tvrdě hájil jejich neodvolatelnost a situace byla dosti napjatá, protože tehdy ještě nikdo nevěděl to, co víme o minulé praxi soudů dnes (a s čím se dnes stejně dá těžko něco dělat). A tak parlament zákon o soudcích schválil včetně jejich neodvolatelnosti. Jenže nám s Václavem Bendou se podařilo prosadit paragraf, že od přijetí zákona po dobu jednoho roku platí výjimka. V té době měl ministr spravedlnosti prošetřit a v případě potřeby zbavit funkce soudce, který nebyl profesně a morálně čistý. Já vím, byli jsme naivní, když jsme si mysleli, že ministr vnitra to opravdu udělá. Co vím, během toho roku nepřišel ze soudců, kteří soudili za normalizace, o soudcovskou funkci nikdo. To by mě tehdy ani ve snu nenapadlo. A přitom je justice nesmírně závažná pro celou oblast života společnosti.
Nemyslete si ale, že jde pouze o podivné rozsudky týkající se „běžných“ zločinců, včetně vrahů. Naše soudy dokážou zasahovat i do vysoké politiky. A je naše vina, že jim to dovolujeme. Vzorový případ se odehrál při poslední volbě Václava Havla prezidentem republiky. Politickým činitelům se zřejmě zdálo při rozložení sil v parlamentu dosti pravděpodobné, že Václav Havel nemá zvolení ani trochu jisté. Nemuseli se obávat: vše zařídila justice a celkem to nikomu nepřišlo zvláštní. Vůdce extrémní pravice Sládek byl na dva dny vzat do vazby, čímž odpůrci Havla ztratili důležitý hlas. No a když byl Havel zvolen, zase Sládka pustili. Opravdu čistá práce.
Rád bych pohovořil i o policajtech, když je ale řeč o justici, nemohu se nezmínit o dr. Horváthové, která je jakýmsi symbolem neblahých vlastností naší justice. JUDr. Marcela Horváthová se přinejmenším podstatně podílela na smrti disidenta Pavla Wonky (mimochodem, Wonka neprovedl nic nezákonného). Uplynulo už 19 let od jeho úmrtí a při té příležitosti vydal bratr Pavla Wonky prohlášení, z něhož cituji:
„Můj bratr byl člověk, který odmítal žít ve lži. V ČSSR mu byla prakticky odňata občanská práva(…)
Soudkyně Marcela Horváthové a další přisluhovači, kteří sloužili zlu a jménem jejich spravedlnosti poslali Pavla na smrt, nebyli nikdy potrestáni a slouží dodnes (bachaře Pavla Vaňka, který nezavolal lékaře umírajícímu Pavlovi,…nynější režim nechal dostudovat.) (…)
Pavel položil život za ideál práva a za naši svobodu, kterou si nevážíme.“
Nepochybuji, že jako vše další, co Jiří Wonka dělal pro očištění jména svého bratra, také toto prohlášení se obejde bez odezvy na vyšších místech. Místo toho, aby dali vyznamenání člověku, který položil život za to, že v autoritativním režimu tvrdošíjně trval na svém právu být volen do parlamentu, stihlo ho zapomnění.
– Chápu, máte pravdu, řekl jsem, ale zbývají nám ještě ti policajti.
– Pan Machálek usoudil, že už toho hubování bylo dost, takže si policajty můžeme nechat napříště. Anebo víte co, usmál se, dívejte se pořádně na televizní zpravodajství a dozvíte se toho o naší policii až až.
Autor je historik a publicista