Vážený kolego,

skoro bych se i divil množství dotazů, kterými jste mne obdařil, ale vím, co Vy až do této chvíle vědět nemůžete: že tedy nejpozději do dvou měsíců skončí mé irské poslání a já se vrátím domů. A tak jsem si vybral dotazy, které považuji za závažné. Snad nemusím připomínat, že nejde o nic jiného než o mé osobní dojmy.

Odpověď na první otázku: co soudím o kauze Čunek. Něco k tomu jsem už napsal v posledním dopise. Ale přiznám se, že tomu účetnictví, které se pěstuje na našich vysokých a vyšších místech, příliš nerozumím. To ovšem určitě nevadí většině diváků či čtenářů. A právě z jejich (i své vlastní) povahy , která má v sobě hodně závisti, vím, co místopředsedu vlády donutilo odstoupit. To nejsou příplatky, to je těch tři a půl milionu na Čunkových kontech. Co bychom si to nepřiznali, jsme jako obyvatelstvo hodně závistiví a když dozvíme, že obyčejný člověk, otec šestičlenné rodiny má pod polštářem tři a půl milionu, začnou naše mozky naplno pracovat: jak ten člověk mohl k tolika penězům přijít? Taky jsem o tom přemýšlel. Řešení je několik, jenomže žádné z nich není poctivé. Když televize ukazovala, jak Čunek jakožto předseda lidovců prokazoval svým spolustraníkům původ těch peněz, připomínalo to grotesku: jeden příbuzný půjčil milion, druhý něco přidal, milion má Čunek sám od sebe a půldruhého milionu mu svěřil, nemýlím-li se, jeden známý. To je tanec milionů, nějaké doklady jsou směšně zbytečné. Je velká ostuda, že takový člověk zůstal v čele KSČL, ale lidovci jsou na ostudy zvyklí. A my, obyčejní lidé, to jsem Vám už psal minule, aspoň vidíme, jak lze snadno přijít k penězům. Mne to skličuje..

Kupodivu ještě víc mě sklíčil pořad, který jsem viděl v televizi, o našem pohraničí. Že jsou tam velké plochy zbořenišť a rozryté, plané půdy, to samozřejmě víme, a tím spíš jsem se o tom všem chtěl dozvědět něco víc. Film však byl pobuřující. Ukazoval sice, jak se zbylým lidem ve zbořeništích nechce žít, ale tvrdil jednoznačně a neustále, že vznik a „údržba“ tohoto rumoviště je otázkou posledních čtyřiceti let (ve skutečnosti bylo tamní německé obyvatelstvo z úhledných domků vyhnáno letech 1945 a1946). Divák se nedozvěděl, kde se ty zničené stavby vzaly (existovala o tom jediná zmínka), a to je ve skutečnosti lež přesahující všechny meze.

Nejde mi teď o vyhnání Němců jako takové (samozřejmě, že film jednající o pohraničí by o něm musel řádně vypovědět), jde mi o to, jak se ve vztahu k pohraničí projevila kvalita všech pražských vlád od roku 1945. Člověk by řekl, že když se vláda rozhodla vyhostit ze země tři miliony obyvatel, musela trpělivě pracovat na tom, kdo opuštěný majetek převezme a jak s ním bude zacházet. Dnes známe výsledky jejích úvah a činností: tisíce sídel vysloveně zašlapaných do země, množství zbořenišť a „staveb“, za které by se naše republika měla stydět (včetně nevkusných nizozemských novostaveb) a spousta úhoru. Pořad, který mne pobouřil, byl jakoby sebekritický: podívejme se, co jsme za čtyřicet let udělali, je to velmi špatné, mohli jsme za oněch čtyřicet let udělat mnohem víc. Jenomže nejde o čtyřicet let, jde zejména o léta 1945-46, tedy o vyhnání Němců, za které většinou nebyly náhrada.

Nyní k Vaší otázce, vyhraje-li sociální demokracie volby. Víte dobře, že v politice se dějí zázraky, a tak by se mohl stát i zázrak, že by sociální demokracie volby nevyhrála. Ovšem, byl by to zázrak. Vláda, která uskutečňuje reformy, jen málokdy zůstane u moci, protože reformy pravidelně vedou k zvýšení cen a ke změně stávajících institucí. Ale v souvislosti s tím ve vládních stranách dochází k pnutí, protože každý významný člen strany si představuje reformu jinak. Připočtěte si k tomu, že dnešní vládní koalice je sestavena z nesourodých a programově odlišných stran a že sociální demokracie toho všeho umí dobře využívat. Jak to může dopadnout?

Ptal jste se mne ještě na pochod ve výročí křišťálové noci. Nemá smysl, abych Vám odpovídal, protože za chvíli toho budete vědět víc než já. Mohu pouze opakovat, že je to příznačné, když taková neonacistická akce se pořádá právě u nás. Svědčí nejen o slabosti státu, ale také o nejasné vůli nás obyvatel, jsme-li ochotni vůbec takovou akci nechat začít organizovat.

Doma si o tom pořádně popovídáme.

Srdečně zdraví

Václav Machálek