V restauraci Na Kahánku jsem si tentokrát připadal opuštěn a zrazen. Pan Machálek sice přicházívá o něco později, ale tentokrát to očividně přehnal. Přišel o celou čtvrthodinu později (to se ještě nestalo) a vypadal zbědovaně. Víceméně se k našemu stolu dobelhal, přičemž bylo vidět, že napadá na levou nohu. Místo omluvy pronesl „krucifixhimellaudón“, což jsem z jeho úst nikdy dosud neslyšel. Opatrně, abych ho neurazil, jsem se zeptal, co se mu stalo, a dozvěděl jsem se, že nemůže ohnout levé koleno. Ještě včera chodil normálně, ale dneska…Po rovině nebo do schodů to ještě jde, ale ze schodů, to je hrůza. Poučil jsem pana Machálka, že se mýlí, domnívá-li se, že je mu dvacet nebo třicet let, a že by měl myslet na důchod.

Podle výrazu tváře bylo zřejmé, že opravdu na důchod pomýšlí. Jenomže není to jen tak. Před týdnem se pohádal se šéfem a když půjde do důchodu, právě šéfa by potřeboval, aby jeho list s ním uzavřel nějakou slušnou smlouvu. Napsat týdně článek není pro něj problém. Pan Machálek si zjišťoval, jak vysoký bude mít důchod, a z toho zjištění není nijak spokojen. Až dosud netušil, jak nízké jsou u nás důchody. – Já jsem ve věku, kdy mohu snadno hýbat oběma koleny, a tak jsem upozornil svého přítele na titulky a články v novinách, jak rostou platy a jak se budou od nového roku zvyšovat nejrůznější dávky – Pan Machálek se zamračil a zlomyslně se mě zeptal, jestli vím, jak se budou zvyšovat důchody. – Nestrefil se, protože já čtu noviny poměrně pozorně a vím, že důchody vzrostou o 100 korun + 6,6% vyměřeného důchodu. V průměru to má dělat 500 korun měsíčně. – Pan Machálek praštil rukou do stolu a řekl, ať si představím důchodce, který žije sám, bere penzi sedm a půl tisíce měsíčně; teď mu důchod zvýší na osm tisíc. Což o to, ale pořádně mu zvednou činži a vůbec bude všechno dražší. Vždyť s tím takový člověk nemůže vyjít. – Byl jsem také zlomyslný a řekl jsem panu Machálkovi, že on přece není sám a ať mi nepovídá, že mu vyměří důchod sedm a půl tisíc. – Pan Machálek to přiznal a řekl že to vypadá tak k devíti tisícům. Jenže nejde jen o něho, jde o důchodce jako takové. U nás, místo aby se důchody blížily průměrnému platu, tak jsou ve srovnání s průměrným platem stále nižší, to má být moderní kapitalismus?

Ostatně pane kolego, pokračoval, ono nejde jen o ty peníze, jde o poměr společnosti ke starým lidem. Když jsem ještě byl v parlamentu (říkalo se tomu tehdy Federální shromáždění), nechtěl jsem věřit svým očím a uším, když se začalo hovořit o důchodech. Byla tam spousta mladých lidí, kteří tehdy ještě nic nezažili a věděli jen to, že nastane zlatá doba. No a důchodce považovali za darmožrouty, kteří jim ten nastávající ráj svými penzemi pokazí. Byly to přirozeně přežitky z doby vlády komunistů, myslím ale, že působí dodnes. – Radil jsem panu Machálkovi, ať si z toho nic nedělá, vždycky jsou příslušníci starší generace přesvědčeni, že ti mladí jsou ještě horší, než je tomu ve skutečnosti. – Pan Machálek se málem rozčilil. Byl přesvědčen, že mluvíme každý o něčem jiném a snažil se mi to vysvětlit. Příroda je, tvrdil, ve věci života a smrti nemilosrdná. Zvíře je po necháno samo sobě a buď je zahubí nějaký predátor, nebo umře stářím. Dospělý zvířecí živočich neví o tom, že má nějaké rodiče a jeho rodiče se zase už dávno přestali starat o něj. V lidské společnosti se to průběhem věků zcela změnilo. Vědomí umožnilo rodičům uchovávat vztah ke svým dětem dokonce i v dospělosti a jejich potomci si zase, mnohdy svérázně, ale přece jen, udržují vztah vděčnosti k rodičům, tedy k těm, kteří je zplodili, živili a vychovávali. A to, co platí o jednotlivcích, platí pro celé generace. To je, pane kolego, biologická záležitost. Jakým způsobem se tento mezigenerační vztah projevuje v hromadném měřítku zde či onde, to je jiná věc. Celkové zhrubnutí se často projevuje v nárocích na životní úroveň, a pak lidé často berou malý ohled na „seniory“, jak se dnes s oblibou říká. V cynické společnosti to odnesou oni starší a nejstarší. Vztahy vděčnosti ke generacím rodičů se ztrácejí.

– Dotklo se mne to. Jsme snad cynická společnost? – Pan Machálek řekl, že je to snadné dokázat, a to právě na důchodech. Naše forma demokracie je specifická tím, že ponechala vysoké důchody příslušníkům starých struktur, jako je například StB a různé před listopadem 1989 polokomunistické organizace, včetně jednotlivců („soudruzi“ ve vědeckých ústavech, ve státní správě, na vysokých školách a podobně). Ti, kteří nebyli služebníky komunistického režimu, dopadli mnohem hůř: mají nízké důchody.

– A to snad má zůstat napořád?, zeptal jsem se.

– Nemělo by, uchechtl se pan Machálek, ale myslím, že zůstane.