V dobré náladě jsme s panem Machálkem usedli v restauraci Na Kahánku. Byl teplý jarní večer, modrá obloha pokukovala přes chomáče bílých oblaků a já jsem pociťoval říct něco hezkého. Povedlo se mi to. Řekl jsem panu Machálkovi, že jak víme, měli jsme původně osídleny nikoli Čechy, nýbrž Böhmen a teprve postupně a lopotně naši předkové tuto zemi počešťovali, přičemž tu stále zůstávaly menšiny. Ach, kde ty staré, obtížné časy jsou! Dnes je celá země naše – kromě malých ostrůvků a i ty dosti rychle mizí. Četl jsem, že Krajský soud v Hradci konečně ukončil spor o osud zámku Opočno. Již dříve, v restituci ho získala dědička hraběnka Colloredo–Mansfeldová, ale nyní Krajský soud v Hradci rozhodl, že zámek dostane zpět český stát. Ani bych nepochyboval, že poté, když soud už odmítl i požadavky rodu Kinských, také ostatní potomci šlechty nepochodí.

Pan Machálek se na mne díval poněkud vyjeveně, chvíli přemýšlel a pak řekl hmmm.. Z toho jsem neměl právě velkou radost, protože obvykle když řekne hmmm, znamená to, že se mnou nesouhlasí. Tentokrát odpověděl otázkou. Prý by ho zajímalo, co z těch zámků budeme my, občané, mít. Že to jistě musím vědět, když mám takovou radost. – Dostal mě trochu do rozpaků, ale ne zase příliš. Řekl jsem, že když někdo něco má, tak už tím má také z toho – a nemusí to být finance. A vůbec vlastnictví, které nepřináší peněžní prospěch, není o to méně vlastnictvím. – Pan Machálek řekl podruhé hmmm a to už bylo na pováženou. Vždyť s těmi penězi je to naopak, pane kolego, usmál se doširoka. Někdo musí dávat finanční prostředky (a nemalé) na neustálé udržování těchto památečných objektů. Podle Machálkova názoru – ostatně, zdůraznil, že to není vůbec nic nového – soukromý vlastník dokáže mnohem lépe pečovat o takový majetek než stát. Stát ovšem může vydělat (a vydělává) na tom, že tu je značné množství památek, ale kdyby výnos z turistického ruchu věnoval udržování památných objektů, příliš by si nevydělal. Beztak je musí financovat někdo jiný.

Je tu v Česku jistá analogie s tím, jak cizinci mohou nabývat majetek v naší republice. Je to snadné a dokonce i někteří vyhnaní Němci toho využívají: spolu s českým občanem si založí společnost s ručením omezením – a je to. Dodejme ještě také, že je to pro nás výhodné, jelikož s novými podniky roste počet lidí, kteří hledají zaměstnání, a podnik navíc ze své činnosti platí daně. A když to funguje s výrobními a administrativními podniky, které stát do Česka vysloveně láká, proč by to nemělo fungovat s památkovými objekty? mínil pan Machálek.

– S tím jsem ani trochu nemohl souhlasit. Jistě by mi i pan Machálek dal za pravdu, prohlásil jsem, že je poněkud rozdíl mezi památkovými budovami a objekty a mezi výrobními podniky. – Pan Machálek se zazubil. Zdálo se mu, že hovoříme stále o tomtéž, jenomže já to celé vidím vzhůru nohama. Ten rozdíl mezi památkovými budovami a novými výrobními podniky spočívá přece v tom, že velká většina památkových budov někomu (kdo se o ni staral) opravdu patřila a stát si ji přisvojil. Nynější, nové podniky patří cizincům i našim občanům. Užitečné je si toho všimnout.

Pakliže se přihodí, že kterýkoli z potomků šlechtického rodu požádá o navrácení rodového jmění, měli bychom očekávat reakci veřejnosti právě opačnou, než jak toho jsme svědky. Logické by bylo, že bychom měli být rádi. Jak potomci šlechty, tak jejich majetek rozmnožují národní vlastnictví. Ale ve skutečnosti vidíme cosi opačného: většina našich spoluobčanů a české instituce (soudy) dělají co mohou, aby se Česká republika těchto lidí a jejich vlastnictví zbavila. Proč? Koneckonců je to druh rasismu: nepovažujeme je za Čechy. Je v tomto značně rasistickém sociálním pohledu něco racionálního? Určitě ne. Liberální státy 21. století ho už dávno zavrhly.

Řekl jsem panu Machálkovi, že si to musím promyslet a on se na mne podíval poněkud přezíravě.