24.1.2021 | Svátek má Milena


PAN MACHÁLEK: Rakety a národní společnost

21.8.2007

Byl pořádně parný den, ale nám se s panem Machálkem sedělo Na Kahánku docela příjemně; zřejmě si obstarali klimatizaci. Mluvili jsme – jak jinak – o základně a o raketách. Neváhal jsem dát najevo, že už těch raket a radarů mám dost. Všechny ty schůze po vesnicích a referenda nejsou k ničemu; vláda nedbá na mínění obyvatelstva a udělá si to se základnou, jak ona bude chtít. – Pan Machálek mi připomněl, že jsme už o tom hovořili, že přece nejzávažnější otázky národní bezpečnosti musí být tajné a rozhodně jsou tím nejméně vhodným tématem pro referendum.. – Odpověděl jsem, že dobrá, ať si každý tedy myslí, co chce, ať ukazují ty schůze v televizi dvakrát denně, ale ať přitom nejsou tak sprostí a hrubí. Tomáš Töpfer v Mladé frontě vyprávěl, jak na něj při jedné takové schůzi křičeli, jen co vešel do dveří „fuj, ty hajzle“, „ty dobytku“ a „kolik máš za žebrem od Američanů“. Pokud se pamatuji na svá mladá léta, slyšel jsem dost vulgárností, ale s dneškem se to srovnat nedá.. – Co chcete, zasmál se suše pan Machálek, celý svět hrubne internetem, televizí i globalizací. – Podivil jsem se, jak to, že globalizací. – No, odpověděl pan Machálek, jestli je někdo rasista, pak já tedy ne. Ale vidím proudy imigrantů z Afriky, Asie, Jižní Ameriky; tito lidé (což není jejich vina) jsou málo vzdělaní nebo vůbec nevzdělaní a hovoří tak, jak jim jazyk narostl, často způsobem, který je pro ně přirozený, pro nás vulgární. No a společnosti západní civilizace tento způsob komunikace od nich přebírají. –

– Musím se přiznat, že můj přítel mne tentokrát namíchl. Výrok „fuj, ty hajzle“, povídám, nepochází z Afriky, ale někde z Dolních Bohunic, a ten dotyčný filuta by tak nemluvil, kdyby si nemyslel, že napomůže zabránit, aby nedaleko jejich vesnice postavili radar. – Výborně, pochválil mě pan Machálek, konečně jsme se dostali k tématu, které zůstává nepovšimnuto a přitom je důležité. Odmyslete si ty nadávky, o kterých se zmiňuje Tomáš Töpfer, a představte si, že onen vulgarismy oplývající dotyčný strejda by řekl například „buďte vítán, pane režisére, chceme vás přesvědčit, že radar může být od naší vesnice nejblíž 20 kilometrů a vaše opačné argumenty nebudeme brát v úvahu“, příliš by se toho nezměnilo.

Nezměnilo by se hlavně to, že tito naši spoluobčané by tak jako teď mysleli jenom na svou vesnici. Jejich „strategie“ je průzračně jasná: hlavně ať mi nic nepoškodí mé stavení. Toto tak rozšířené uvažování může být úplně správné, anebo zcela chybné. V čem to je? Není třeba zvláštní představivosti, abychom si před svým duševním zrakem vybavili dva obrazy. Ten první připomíná krásné staré obrazy. Vidíme na něm dlouhou a širokou zemi s rybníky, lesy, poli a loukami, na nichž se pase dobytek. Ta země je mírně osídlená, jsou tu nejrůznější stavení, některá osamocená, jiné po dvou nebo po třech. Mají výhodu v tom, že si lidé, když jsou takto vzdáleni jeden od druhého, těžko mohou lézt na nervy. Ale je tu také nevýhoda a ta je podstatně větší: o této zemi lze hovořit jen jako o částečně civilizované, myšlenkový horizont lidí, jimiž je osídlena, se táhne od jedné osady k osadě sousední. Dál obyvatelé nevidí a vidět nechtějí.

Druhý obraz důvěrně známe. Je to přece náš kraj: typický český kraj s městy, městečky a vesnicemi, spojenými silnicemi a cestami. Tento kraj mezi hraničními horami náleží českému národu, který dvě století pracoval na vytvoření národní společnosti, propojené státem a komunikacemi všeho druhu s množstvím společných staveb a institucí. Lidé, kteří tu bydlí, mohou spolu vést rozhovory, vytvářet spolky, přít se o politické zásady. Zkoumáme–li tento obraz pozorněji, neunikne nám však rozpor: kdežto stavby a instituce všechny tyto věci umožňují, mnozí lidé, kteří tu bydlí (a to jsme my), se chovají jako obyvatelé z předešlého obrazu. Jejich horizont se táhne kolem obce a za něj vidět nechtějí.

Když jsou tito lidé donuceni k debatě týkající se vážné věci, ne snad, že by na to zapomněli (to většinou postihlo už jejich předky), oni často nechtějí pochopit, že je tu ještě další, důležitý horizont – stát a jeho zařízení – a že je nezbytně třeba brát jej velmi vážně v potaz. Jde o naše instituce, a tedy také o nás (o všechny). To slyší lidé, o kterých hovořím, neradi, a tak vést s nimi vážný hovor je fuška (z jejich okruhu diskutují zejména zvlášť výrazné osobnosti, které se domnívají, že umístění radaru v Česku je druh jakési podivné válečné hry). Jistěže jde jen o skupinu zvlášť výrazných osobností, ale přiznejme si, že jejich skupina je velká, a že je jich tedy víc, než by člověku bylo milé.

Tito lidé odmítají ponejvíc radar v debatě, v nichž uplatňují výroky jako “di se vycpat, prasáku jeden“. Ze svého hlediska to nedělají nejhůř: používají věcně nejsilnějších argumentů, jichž jsou mocni. Celkově však obyvatelstvo z tohoto druhého obrazu není tak vulgární. Také ale nemá vyhraněné názory (jako je dříve neměla naše zahraniční politika). Neví, zda má být prosovětské nebo prozápadní, a to je také jedna z obecných příčin jejich nevlídného vztahu ke Spojeným státům. Nevědomost je částečně omlouvá: nevědí, co se ve světě děje.

– A my, kteří aspoň do jisté míry víme, co se ve světě, co s námi?, zeptal jsem se zmateně.

– Pan Machálek se usmál a řekl, že přece náš horizont nesmí začínat v Hlubočepech a končit v Dolních Počernicích. Musíme při svém přemýšlení brát v úvahu, že jsme součástí celé Evropy. Pak se přestaneme přít o to, jsme-li ohroženi a potřebujeme-li pomoc silného spojence. Nejsme přece tak hloupí, abychom nevěděli, kde začíná a končí euroamerická civilizace a že je zapotřebí ji hájit. Mimo jiné pomocí radarů a raket. Deset gripenů je pro naši obranu zatraceně málo.

– Přikývl jsem a řekl, že vlastně mnohé věci na světě jsou jednodušší, než se na první pohled zdá.



Nechce se vám dnes vařit? Hotové polévky SALVEST Prestó jsou ideální alternativou
Nechce se vám dnes vařit? Hotové polévky SALVEST Prestó jsou ideální alternativou

S kolegyněmi v redakci jsme měly možnost vyzkoušet polévky Prestó, které jsou opravdu rychlé na přípravu a usnadní vám přemýšlení nad tím, co...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.