V restauraci Na Kahánku jsem se toho dne cítil mimořádně příjemně. Nebylo to počasím, ale milým chováním obsluhy a šetrností hostů. Navíc na dnešek na večer pozvali malé trio (nevěděl jsem, co je to napadlo) a to hrálo krásné cajdáky. Zpěvačku vybrali taky dobře; ne že by nemohla zpívat o něco málo líp, ale o její postavě (člověk by na ní mohl oči nechat) se něco podobného říci nedalo… Byl jsem zvědav, co tomu řekne pan Machálek – ostatně už by tu měl být.

Také pan Machálek přicházel poněkud jinak než jindy, trochu škrobeně, což se k jeho chování ani trochu nehodilo. Sedl si a proti svému zvyku začal hned hovořit. Kupodivu o penězích. Ani prý bych nevěřil, kolik ho ta muzika stála.

– Přerušil jsem ho a zeptal jsem se, co říká pochodu neonacistů židovskou ulicí o výročí křišťálové noci. Odpověděl trochu ledabyle, ale jasně, že jde zřejmě o utajený antisemitismus, kterého je u nás víc, než si myslíme. Vždyť kdyby pražský magistrát tento pochod hned zakázal, nemohl by prohrát ani při verdiktu soudu, že se takový pochod musí povolit. Dokonce i v takovém případě by bylo veřejnosti zřejmé, že magistrát jednoznačně postupuje proti neonacistům, což v daném případě bohužel vůbec není znát. Ale on dnes chce hovořit o něčem jiném. O tom, jak příští týden pojede do Irska; proto si přece objednal (a zaplatil) tu muziku.

– Můj přítel mne poněkud popletl. Když někdo odjede třebas i na tři neděle na dovolenou do Turecka, neobjednává si k tomu kapelu. Na druhé straně proč ne, když má pan Machálek tolik peněz. Ale stejně je mi to divné. – Divné to není, řekl pan Machálek. Pokud odcházíte ze své vlasti na delší dobu… – Skočil jsem mu do řeči a poněkud bojechtivě jsem se ho zeptat, co to znamená „na delší dobu“. – Pan Machálek se zatvářil zkroušeně, ano, není mu to milé, že odjíždí ze země, ve které se narodil, vyrostl a tolik let pracoval. (Tak k tomu tedy, pomyslel jsem si, objednal tu hudbu.) Chtěl by se proto rozloučit se čtenáři našich rozhovorů, s redakcemi Neviditelného psa a Virtually a samozřejmě hlavně se mnou a s naším zapisovatelem.

– Musím se přiznat, že Machálkův dnešní rozhovor mi šel na nervy . Pochopil-li jsem to, co říká, dobře, přerušíme teď naše rozhovory na nějakou dobu. Na jakou, to mi nebylo jasné. – Pan Machálek řekl, že neví, nevylučuje, že navždycky. Jede do Irska za přítelem, který založil Institut pro evropská studia a on, můj přítel má být jeho zástupcem. Dohodli se, že tam bude působit půl roku na zkoušku, ale jak svého irského přítele zná, nebude ho chtít pustit. A tak by chtěl popřát všem, kteří ho sledovali

– čtenářům co nejvíce věcnosti a, účastní-li se diskusí pod článkem, slušnost

– klid k práci redakcím Neviditelného psa a Virtually, spolupráce s nimiž, pokud ví, byla více než vynikající;

– nám dvěma, zapisovateli a mně hodně štěstí při žurnalistické činnosti a také to, abychom na něho nezapomněli.

Vzpamatoval jsem se. Pochopil jsem, že by bylo bezvýsledné pana Machálka k něčemu přemlouvat, a tak jsem ho poprosil, aby čtenářům řekl, co on vlastně je. Někteří se totiž domnívají, že neexistuje a „Machálek“ v našich rozhovorech že je označení pro virtuální postavu. Pan Machálek se zasmál. Ovšem že je člověk z masa a krve. Jmenuje se ovšem jinak a jako Machálek vystupoval pouze v našich rozhovorech.

Dobrá, řekl jsem stísněné, a co byste tedy před odjezdem chtěl popřát své vlasti – jak vidím své staré vlasti – do budoucích let?

Pan Machálek chvíli uvažoval. Pak řekl rozhodným hlasem, že by přál Česku hlavně tu základnu. Nejde jen o základnu, ale také o spojence. Jen si to vezměte: ve dvacátých a třicátých letech byli spojenci Československa Anglie s Francií – nestálo to za nic. A po válce byl naším přítelem dokonce Sovětský svaz. Dnes je situace úplně jiná. Spojené státy jsou silný a seriozní spojenec.

Smím-li říci ještě něco dalšího, pak je to přání, abyste nepropadali každodenním úzkostem a snažili se jít kupředu cestou naděje. Zde ve střední Evropě je jí vždy hodně zapotřebí.

– Šťastnou cestu do Irska, popřál jsem panu Machálkovi.

– Šťastné pobývání v Česku, zněla odpověď.