Slunce žhnulo, bylo parno, člověk bez námahy propotil tričko a hledal, kam se schovat. My s panem Machálkem jsme seděli ve stínu, který nám poskytovala restaurace Na Kahánku, a byli jsme rádi, že se nemusíme hýbat. Cožpak u nás, řekl jsem, ale například v takové Jižní Americe se hýbou vojáci i partyzáni v mnohem větším vedru (dokonce i v noci) a nijak jim to nepřijde. No, co naplat, mají proč se hýbat, mají proč bojovat. Tu poslední větu jsem řekl naschvál; věděl jsem, že to mého přítele rozhořčí.

– Stalo se. Pan Machálek mi vytkl, že jako by nic říkám takové bludy. Záleží přece na tom, oč bojujeme. Vojáci velkých totalitních systémů bojovali za rasu nebo třídu, a tak, prosím vás, můžete se o tom vyjadřovat pochvalně? – Odvážil jsem se odporovat. Řekl jsem, že to není tak jednoduché. Sovětské armády, tedy armády totalitního státu bojovaly proti totalitnímu nepříteli, který chtěl okupovat jejich zemi. – Pan Machálek suše podotkl, že za sovětským vojákem šel důstojník s pistolí a když se pokusil pozastavit nebo dokonce jít zpět, tak ho zastřelil. Naopak na západní frontě byli vojáci, i když uznává, že ne všichni, kteří věděli, za co bojují. – Namítl jsem, že pan Machálek uvádí příklad z doby před tři čtvrti stoletím, kdy všechno bylo jinak než dnes. Pojem terorismus znali z naučných slovníků, dnes se člověk bojí jet na Blízký východ, protože se obává, že na něj odněkud vyskočí terorista a buď ho zastřelí, nebo ho lapí jako rukojmí. Proto je významné, že hnutí Hamás, dosud považované za teroristické, začalo měnit svůj charakter.

– Pan Machálek se ironicky usmál. Domnívá se, že bych si měl dát na tyhle islamisty pozor (Hamás je pořádně silná teroristická organizace) a nechovat se jako Evropa. Připomněl Arafata, jak byl samý mír a přátelství a jak tento jeho postoj vyústil v džihád proti Izraeli. – Poznamenal jsem, že Arafat byl ovšem hlava Fatáhu, opoziční proti Hamásu. Ostatně poslední případ s Alanem Johnstonem, tím britským žurnalistou, kterého chovala radikální skupina islamistů jako rukojmí, svědčí o diferenciaci v palestinské oblasti. Hamás se zachoval férově: donutil islamistické teroristy, aby Johnstona bez podmínek pustili na svobodu. – Pan Machálek zachmuřil čelo a akademickým tónem mne poučil, že k tomu, abychom chování teroristů považovali za férové, musíme být hodně naivní. Hamás, který je ostatně hlavně teroristickou organizací, potřeboval upevnit svou otřesenou pozici, snažil se dokázat, že je v Gaze pánem a navíc, že dělá podstatný rozdíl mezi křižáky (to jsme my) a židy. Fakticky se mu podařilo prokázat, že situaci v Gaze nepochybně kontroluje a že jeho pozice se znatelně upevnila. Ale přistoupí svět na dělení obyvatelstva na křižáky (kteří ještě mohou žít) a na židy, které je třeba co nejrychleji smést do moře?

Civilizovaný svět jako obvykle skočí, jak se říká, teroristům na špek. Když Hamás prohlásil, že neuzná Izrael, demokratické státy se rozhodly, že s ním nebudou jednat. Teď se rozjel Tony Blair na Blízký východ jako zástupce Evropské unie a prohlásil, že „mimo jiné“ bude jednat i s Hamásem. Nehledě na to, že jde o zřetelný appeasement, je to začátek dalších politováníhodných událostí. Humanizace takových organizací nemá nic co dělat s jejich prohlášeními, je to otázka náboženství: chce islám mír, nebo boj proti pohanům? Tato otázka není rozřešena a Západ kloudnému řešení nepomůže ustupováním radikálům. Cožpak z takového počínání nemáme ty nejhorší skušenosti?

– Byl jsem napůl přesvědčen. Dobrá, řekl jsem, počkáme si.