Seděli jsme s panem Machálkem proti sobě v restauraci Na Kahánku a mračili jsme se. Tedy – pan Machálek se nemračil. Zato já ano a nevěděl jsem o tom. Opravdu, někdy se člověk mračí a není si toho vědom. Že se mi to přihodilo právě v tuto chvíli, na to mne upozornil pan Machálek. Zeptal se mne, co se mi stalo, že se tak mračím. Odpověděl jsem, že se mi vůbec nelíbí, jak to teď u nás vypadá. Podle stoupajících volebních preferencí levicových politických stran jsme napůl komunistická země (někdy tyto levicové preference o něco poklesnou, ale v podstatě jsou stabilní). Řekl jsem, že nechci o charakteru těchto politických stran rozpřádat debatu, že ale stačí sečíst preference sociální demokracie a komunistů a přidat k nim kolísající zelené a lidovce a dojdeme k závěru, že až příliš velkému množství našich spoluobčanů se zalíbily socialistické ideje; uvážíme-li situaci ve světě a u nás, těžko zbývá než mračit se. Podle nejrůznějších příznaků se mi zdá, že by se těmto levicově naladěným lidem (a někdy i ne-levicovým) mnohem víc zamlouval předlistopadový režim než režim nynější. –

Pan Machálek se zamyslel a po jisté chvíli řekl, že jsme přece již spolu hovořili o přetrvávání socialistických myšlenek, které byly v minulosti rozšířené, a to několik desetiletí také pomocí sdělovacích prostředků. Neztratí se ze světa během půl roku a bůhví, jestli se vůbec někdy ztratí. Pokud se pak některé z nových myšlenek naroubují na náš značně rozvinutý a přetrvávající nacionalismus, pak mají šanci na dosti dlouhé trvání. To se týká oněch neustále diskutovaných otázek životní úrovně, konkrétně sociálního a nemocenského zabezpečení.

Jsme už my Češi takoví, že se nám i na nepříliš vysoké úrovni líbí, když všichni dostávají stejně. Ale to je pouze jedna ze stránek celé věci – přetrvávání. Druhou věcí je opak, tedy zapomínání. Občan si nacpe nákupní vozík v supermarketu a ani ho nenapadne, že na místě tohoto „super“ obchodu stál před rokem 1989 skromný obchůdek s hrdým názvem samoobsluha. Ten obchůdek měl na jednom regále samý cukr, na druhém sůl, na třetím mouku – a příliš mnoho dalšího tam nebylo. Což o to, na takové věci zapomínáme rádi.

Přetrvávání a zapomínání se snoubí v nejsledovanějším z médií, v televizi. Hubujeme na příval hollywoodských nesmyslů, které mnozí z nás docela rádi sledují, a zapomínáme na příval absurdit, kterými nás zásobovala televize před listopadem 1989. – Připomenul jsem, že zapomínání, o kterém hovoří pan Machálek, je poněkud problematické. Uvažme jen, že dokonce i zoufalý seriál o majoru Zemanovi se stal běžným televizním zbožím. – Ovšem, souhlasil pan Machálek, laciné škváry přicházejí na obrazovku nejen z Hollywoodu, ale také z televizního archivu. A ještě mají tu „přednost“, že jsou ultralevicově ideologické. Těžko říct, na co všechno zapomněl divák, který konzumuje tento televizní guláš, a na co si vzpomíná. Je to hloupé, pokud to připomíná guláš, ale je to tak.

Tedy, řekl jste to výborně. Je to sice poněkud vulgární přirovnávat cokoli ze života ke guláši, jenomže v našem případě to není nevhodné. Je to tím, že nedokážeme dodržovat pravidla a to, co by mělo být seřazeno, existuje vedle sebe ve formě jakési kaše. Nejčastěji ten jev vidíme na našich politických stranách, přesto však má „hmotné“ zásady. Při sametovém převratu vznikla jedna jediná strana, která navíc o sobě tvrdila, že není stranou a skutečně neměla pravidla (což se projevovalo nejvíc tím, že neměla ani členstvo). Když Klaus proti této straně postavil Občanskou demokratickou stranu, zdálo se jemu i celému vedení, že stačí zavést instituci členství a je tu strana – hotovo. Politický život se měl řídit morálkou trhu, pravidla pro politický život společnosti byla na světě. Přirozeně, že během doby se tak jednoduchý politický život, který stál tuto zemi desítky miliard, musel upravit, ale zůstal kašovitý; opakuji, dobře jste to řekl, jenom je třeba vrátit se tam, kde jsme začali.

Existují občané kteří myslí jednoduše a domnívají se, že tento veřejný život, v němž média vysílají spoustu hloupostí a mezi nimi zprávy o ukradených či jinak ztracených miliardách, tedy že tento veřejný život je horší, než byl před listopadem. Že by bylo zapotřebí skutečné strany, která by náš život pořádně řídila, zajistila naši bezpečnost a nepřipustila mrhání státní mi financemi. Takže mnoho našich spoluobčanů pošilhává po předlistopadových poměrech – i když v novém, „demokratickém“ vydání. Myslím, pane kolego, že právě my dva s tím mnoho nepořídíme.