Seděli jsme s panem Machálkem v restauraci Na Kahánku a byli jsme v tuto chvíli krajně nespokojeni. Personál restaurace totiž chodil neustále kolem nás a – sice slušně, s dovolením – přece jen neustále s námi šoupal. Panu Machálkovi došla trpělivost a zeptal se vrchního, co se to děje, přišli jsme sem posedět a ne na dostihy. Dozvěděl se, že dalšího dne bude zavřeno, bude tu velká svatba a pěkně drahá. Jó, svatba, řekl pan Machálek a jeho obličej se rozzářil. Dodal, že v téhle době má radost, když vidí lidi, kteří nežijí jen tak na hromádce, ale, jak se sluší a patří, v manželství. Vrchní odpověděl, že proč ne, beztak se za dva roky rozvedou. A už byl pryč i s jedinou volnou židlí, která až dosud stála u našeho stolu a na které jsme si dávali papíry a další věci.

– Nehledě na tento incident i mně pozvedlo jeho sdělení náladu. Poznamenal jsem, že svatba je krásná slavnost. Je to občanská nebo také církevní oslava svazku mezi dvěma lidmi a ve společenském měřítku neodpovídá ničemu menšímu než volbě prezidenta. – Pan Machálek se tlumeně zasmál a podotkl, že jsem si to na dnešek dobře připravil – Teprve v tu uvili jsem si uvědomil, že právě teď, když se Jiří Dientsbier prohlásil prezidentským kandidátem, začalo něco takového jako předvolební prezidentská kampaň. Začervenal jsem se a řekl jsem, že ovšem, právě v současné situaci je vhodné pohovořit si o tom, co mají svatba a volba prezidenta společného.– Pan Machálek se usmál a mezi zuby procedil, že samozřejmě nemají společného vůbec nic, že jsem si tuto hrůznou podobnost vymyslel já. Ale dobrá, když už jste si tuto pošetilost vymyslel, můžeme si o nadcházejících volbách promluvit. Svatbu snad, proboha, do toho míchat nebudeme.

– Názor mého přítele mne potěšil. Už jsem si několikrát musel přiznat, že náš současný prezident mně svými názory i jednáním ani trochu nevyhovuje.My totiž, řekl jsem, máme prezidenta, který jezdí po světě a vykládá, že Evropa by měla vypadat jako před sto lety a že to, co vyvádí počasí, je docela normální. Jiří Dientsbier Klause nepřímo označil za všeználka, který se plete i do projektu chobotnice na Letné. Tyto kritické poznámky jsou zcela na místě a je vidět, že Dienstbier ví, o čem mluví. – Pan Machálek ovšem (to se dalo čekat) odpověděl, že my také bychom měli vědět, o čem mluvíme. Tak například, co vy, pane kolego víte o Jiřím Dienstbierovi, he? – Tohle ovšem pan Machálek obvykle nedělá, nečekal jsem to a upadl jsem do rozpaků. Ve zmatku jsem si totiž vzpomněl jen to, že v jedné vládě byl ministrem zahraničí, že byl předsedou Občanského hnutí a snad ještě něčeho jiného.

– Pan Machálek triumfoval. Poučil mne, že chceme-li hodnotit jakoukoli osobnost, musíme vědět alespoň základní údaje o tom, co a jak dělala. A v daném případě bychom neměli zapomenout, že již v Občanském hnutí dokázal liberální proud (později Občanské hnutí, vedené právě Jiřím Dientstbierem) snadno prohrát v konfrontaci s Klausovým pragmatičtějším hnutím (později ODS). A že vláda, kterou tento liberální proud vytvořil, uměla ve volbách v červnu 1992 prohrát tak, že se jeho strana ani nedostala do sněmovny. Doplníme-li si to vzpomínkou, že Dienstbier se ještě dvakrát pokusil vytvořit liberální stranu, ale vždy to skončilo krachem, snadno získáme pochyby o jeho schopnostech. – Přestože mne to poněkud bolelo u srdce, byl jsem nucen uznat, že to vše není nejlepší legitimace pro prezidentského kandidáta. Snad až na to, že levice bude dělat vše možné, aby se Klaus znovu nestal prezidentem, a že v takovém případě se jí může Jiří Dienstbier docela hodit. – Pan Machálek souhlasně kýval hlavou. V takovém případě, mínil, by ovšem při současném rozložení sil v parlamentu neměl Jiří Dienstbier valné vyhlídky na zvolení. On, můj přítel, by rozhodně dal přednost Václavu Klausovi.

– Souhlasil jsem s ním, ale přece jen jsem dodal, že ovšem může být ještě další možnost. Právě teď se začalo mluvit a psát, že by dobrým prezidentem mohl být Karel Schwarzenberg. – Pan Machálek dodal, že sice Karel Schwarzenberg je jediný z těch tří, který o křeslo hlavy státu neusiluje, ale že jeho dosavadní činnost byla víceméně příkladná (například byl v 80. letech předsedou Helsinského výboru, který ze zahraničí pomáhal disidentům). Je ovšem otázka, zda on sám by stál o to stát se hlavou tohoto státu. Ale i kdyby o to stál, nezdá se, že by jeho nominace na úřad prezidenta republiky byla reálná. Můj přítel svraštil čelo a pokračoval, že v dané situaci nesnesou široké vrstvy obyvatelstva v čele státu někoho, kdo má šlechtický původ (vždyť náš lid zašel tak daleko, že Shwarzenbergovi jako ministrovi odpustil jeho šlechtický předky). Přejděme okolnost, že nás Čechy právě vztah k potomkům šlechtických rodů příliš nešlechtí – rozhodující je, že knížete Schwarzenberga určitě nebude chtít většina obyvatelstva jako prezidenta, a že v důsledku toho se nenajde významná politická strana, která by ho nominovala.

– Poněkud vyjeveně jsem se zeptal, zda je to u nás opravdu tak jednoduché. – Pan Machálek odpověděl, že opravdu je: má-li někdo německé nebo šlechtické předky, nemůže vykonávat tak vysokou státní funkci. – To ale není dobře, řekl jsem. – To vůbec není dobře, souhlasil pan Machálek, ale nedá se s tím nic dělat: z šišek knedlíky neuděláš. Takže možná koneckonců nezbude než podpořit Václava Klause. Můj přítel se mě zeptal, myslím-li si to také.

– Uvidíme, řekl jsem. Pomyslil jsem si, že v kampani o prezidentské křeslo se můžeme ještě dočkat všeličehos. Ale to jsem si nechal pro sebe.