Vážení čtenáři Neviditelného psa,

můj dnešní příspěvek se netýká ani politiky, ani války na Blízkém východě, ale chce vám o víkendu představit mé paměti, které pod názvem Námořník z domu s cimbuřím a podtitulem 36 let života v Brně pod šesti prezidenty, od Beneše po Husáka, 1945–1981 právě vyšly v nakladatelství Nová vlna.

Vyskytuji se na světě už 82 let a když jsem se narodil, měl před sebou Adolf Hitler a jeho tisíciletá říše ještě rok existence. Byly mně čtyři roky, když komunisté uskutečnili svůj únorový puč a odsoudili mě žít 40 let v totalitním režimu. A právě tento život je námětem mých pamětí, napřed v domě s cimbuřím naproti hlavnímu nádraží v Brně a pak, což je vylíčeno v přídavku Námořník abonentem na lince č. 137, od Husáka k Havlovi, 1981–1997, na kohoutovickém sídlišti.

Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v ochranné bublině, jakou představoval brněnský jachtklub, jemuž jsem zůstal věrný i v dospělosti, díky jachtingu se dostal na moře a poté vyhledával i jiné ochranné bubliny, jako byly komunity plastikových modelářů a milovníků sci-fi, sdružených do Československého fandomu. A právě v této posledně jmenované komunitě se mi otevřela i cesta k psaní, aniž bych musel vstoupit do Československého svazu spisovatelů, zcela podřízeného normalizačnímu vedení KSČ v sedmdesátých letech. První zaměstnání mě zavedlo na stavbu jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích a poté, co jsem byl kvůli odmítnutí souhlasit se „vstupem vojsk Varšavské smlouvy“ vyhozen z práce a našel útočiště u n. p. Kancelářské stroje, jsem se stal svědkem zavádění prvních počítačů do řízení průmyslové výroby a vykonával 24 let profesi technika sálového počítače, tedy profesi, která za mého života vznikla – a také za mého života zanikla.

Zažil jsem na vlastní kůži, jaký indoktrinační tlak dokáže vyvinout ideologie, jak je vysilující se bránit neustálé propagandě, valící se na vás ze všech stran, kde je jediným úkrytem rodina, popřípadě „bublina“ v podobě spolku, sportovního klubu či jiní komunity, kde se „nahoru“ posílala vyžadovaná hlášení, ale život uvnitř si lidé vedli po svém. Poznal jsem lidi, kteří vstoupili do KSČ jen proto, aby takovou „bublinu“ zaštítili a umožnili jejím členům žít tak, jak chtějí, zbavit se alespoň na chvíli onoho indoktrinačního tlaku. Jsem přesvědčen, že všichni starší čtenáři Neviditelného psa mají obdobnou zkušenost, že si pod stejným tlakem jako já též vytvořili onen zvláštní smysl pro falešnost všech ideologií, ať už té minulé rudé komunistů, tak té dnešní zelené ekologistů. Ten smysl, který Evropanům na západ od Labe tak zoufale chybí a kteří proto tak snadno podléhají novým ideologickým formám, stejně scestným jako komunismus, neboť jsou jeho zamaskovanými dědici.

O to všem píši ve svých memoárech, o duchovní poušti, jakou představovalo na přelomu 50. a 60. let studium na střední škole, které řediteloval bývalý politruk z Vojenské akademie Antonína Zápotockého, jakou úlevu pak vtomto smyslu znamenalo v tomto smyslu studium na elektrofakultě VUT Brno v průběhu 60. let, kdy komunistický režim pod tlakem ekonomického krachu musel uvolnit ideologické sevření, dokud všechno nespláchl 21. srpen 1968, datum, které asi nejvíce poznamenalo mou generaci.

Píši i o tom, jak jsem se stal nechtěným svědkem, že ani Husákův normalizační režim se neštítil vraždit, jak jsem se málem stal vojenským špionem a jaké byly tehdy možnosti, jak jsme se jako námořní jachtaři mohli dostat na moře, často za dobrodružných, až sebevražedných podmínek.

V přídavku pak vzpomínám, jak jsem se prostřednictvím literární soutěže pro amatéry Cena Karla Čapka dostal ke psaní, aniž bych musel plnit politické úkoly „vedoucí síly“, za niž se prohlásila KSČ, a našel mezi scifisty prostředí, v němž se mluvilo svobodně a stejně tak svobodně, byť pomocí pololegálně vydávaných fanzinů i psalo.

Popisuji též, jak jsem se stal svědkem úplného začátku Sametové revoluce v Brně a poté zvonil klíči na brněnském náměstí Svobody. Na rozdíl od nadšených naivů jsem o režimu, který přijde, neměl žádné iluze a v pamětech dokládám, proč tomu tak bylo, proč jsem se nepodílel na jednom z největších „tunelů“ první poloviny 90. let, rozhodl se podnikat jen se svým mozkem a uskutečnit své námořnické sny.

Začátkem 90. let jsem se stal jedním z prvních českých skipperů, tedy profesionálních jachetních kapitánů, pro agenturu svého kamaráda jsem přes Atlantik přepravil dvě námořní plachetnice, vyvážel české turisty z Floridy na Bahamy a posledních pět let před přelomem tisíciletí pracoval na námořní plachetnici patřící japonsko-české rodině.

Napsat paměti jsem pokládal za svou povinnost vůči svých rodičům a jejich rodinám, jejich kamarádům z jachtklubu, jež mi vytvořili úžasné dětství, přestože se kolem sériově popravovalo v zinscenovaných politických procesech, vůči spolužákům od obecné školy až po techniku a také vůči všem těm lidem, které jsem potkal cestou v oněch čtyřech komunitách (ještě je třeba připočíst Klub čtenářů Arthura Ransoma) a ve kterých jsem nalezl celoživotní přátele. Nechtěl jsem se smířit s myšlenkou, že by památka na ně prostě ze světa zmizela, a postavil jsem jim tento literární pomník, protože jinak už jim vděčnost projevit nemohu.

Možná se někdo ušklíbne, že jsem členstvím ve všech těch klubech a spolcích kolaboroval s komunistickým režimem, avšak to s výjimkou bratří Mašínů může říci jen ten, kdo v totalitním režimu nikdy nežil a postrádá vlastní zkušenost. Žádná totalita není černobílá, ale má „padesát odstínů šedi“. Konali jsme tak, jak jsme konali, poněvadž náhradní život člověk nemá a ani nedostane, a nehodlám se za to omlouvat. Pokud žijete v totalitě jakéhokoli odstínu, ztrácíte nárok na soukromí, ideologie za vámi leze až do kuchyně, ta nová progresivistická dokonce i do ložnice, a uděláte i nemožné, abyste si kus soukromí urvali. Na straně druhé jsem nemohl komunismus ze svých memoárů vynechat a dokonce jsem své paměti rozčlenil do období podle prezidentů, neboť každý z nich přinesl svou vládou svůj vlastní „odstín šedi“. V té nejširší rovině řečeno, memoáry ukazují, jak se rodily moje životní zkušenosti, jež formují můj postoj ke dnešnímu světu, a z nichž vycházím i při psaní článků pro Neviditelného psa.

Moje memoáry jsou též vzpomínkou na život v jednom pavlačovém činžáku uprostřed Brna a na to „prazevzdorné“ město samo, na pusté ulice se zavřenými obchody, které ukradli komunisté, a prkennými ohradami, za nimiž se skrývaly trosky vybombardovaných domů, na kina, která již neexistují, na Divadelní studio Marta JAMU, kde moji rodiče pracovali jako jevištní technici a Bolek Polívka a Jiří Bartoška byli ještě zelená ucha, kterým můj táta půjčoval na pivo. A obsahují také vyprávění o lodích, které nedílně patřily k mému životu. Většina již ztrouchnivěla a v lepším případě, což potkalo edinou plachetnici, kterou jsem osobně postavil, skončila na zahradě jako domek pro děti.

Celkem byl ten můj život docela jízda, snad dostatečně barvitý, aby zaujal mladší čtenáře vyprávěním o světě, který už zmizel v propadlišti historie, aby jim ukázal, že i my jsme se snažili utrhnout ze života, co se jen dalo, že jsme se nechtěli vzdát svých snů. A těm starším jsou pak určena závěrečná slova předmluvy, cituji: Tuto knížku nemusíte číst postupně od začátku do konce, klidně ji otevřete někde uprostřed, nebo si podle obsahu najděte kapitolu, o které usoudíte, že by vás mohla zajímat. Prostě berte tuto knížku jako starého dobrého kamaráda, za nímž jste si přišli poklábosit do hospody o minulých časech.

František Novotný: Námořník z domu s cimbuřím,

36 let života v Brně pod šesti prezidenty, od Beneše po Husáka, 1945–1981
Přídavek: Námořník abonentem na lince č. 137
Od Husáka k Havlovi, 1981-1997 distribuce Kosmas, e-mail: odbyt@kosmas.cz
nakladatelství Nová vlna, Praha 2026
654 stran, přes 200 fotografií