Staré římské úsloví praví, že lidu je třeba poskytnout chléb a hry, aby nezlobil. Jednou z nejnovějších hraček, kterými se dnes mnozí baví, je takzvaná umělá inteligence. AI z vás udělá za pár minut „hudebního skladatele“ nebo „režiséra“. Nejrůznější instituce, základními školami počínaje a médii konče, zmiňují AI ve všemožných kontextech, ve snaze „držet prst na tepu doby“, zatímco stárnoucí humanisté včerejška, kteří si dosah celé věci začínají neochotně uvědomovat, jenom mrzutě kapitulují s vše vysvětlujícími povzdechy typu „já už tomu světu nerozumím!“ Stále připravení kamenovat konzervativní proroky, dovolávají se morálky, krásy, tradice…zkrátka celé té „svazující veteši“, která dává lidskému životu potřebnou kotvu a perspektivu.

Drtivá většina společnosti se ale mezitím naučila otázky po smyslu života vykazovat do nejspodnější zásuvky záležitostí marně čekajících na vyřízení. Ostatně postmoderní filozofie (už taky pořádně zestárlá) nikomu na cestu neposvítí a představitelé tradičních duchovních institucí mnohdy podlehli syndromu „soli, které ztratila chuť“. Lid se zkouší životem „prozážitkovat“, zatímco patriciové se zavírají do pohodlných klecí, v naivním doufání, že je ochrání před dopady neodvratného. Ačkoli mnozí pionýři ještě deklamují frázi o nejlepším světě, co kdy byl, příznaky různorodých krizí jsou už těžko přehlédnutelné.

Staré politologické klišé tvrdí, že souběh hodnotových a ekonomických krizí vede k nástupu diktátorů. My zažíváme nástup AI. Kdo s ní vážněji pracuje, musí konstatovat, že AI, tak jako každý nástroj, může být dobrý pomocník, ale zlý pán. Zní to jako banalita, ale nepochybně je tomu právě tak. Chceme zlého pána?

Zdá se, že je načase otevřít širší společenskou diskusi o hodnotových, psychologických i duchovních otázkách, které s sebou zrod umělé inteligence nese. Ideálně nejenom na úrovni mezinárodních vědeckých sympózií v dobře klimatizovaných hotelích, ale zdola, z terénu, na úrovni měst a krajů. Postup od nižších úrovní k vyšším je nutným kvasem v těstě.

Dobrým výkopem tohoto druhu se mi zdá být konference nazvaná Víra v době robotů, kterou chystají příští sobotu na zámku v Brandýse nad Labem, a která nečekaně získala podporu veřejných i církevních institucí. Zaujal mě na ní odvážný výrok jednoho z jejích protagonistů, inženýra Vavrušky, že „roboti pohřbí technokracii a vrátí do hry spiritualitu“. Je to slovo do pranice, ale každopádně neokoukaný úhel pohledu, který stojí za zamyšlení.

Rozvoj AI může skutečně zbortit jistoty současné společnosti, které ale, jak bystřejší tuší, ve skutečnosti žádnými jistotami nejsou, a stát se tak příležitostí k hledání potřebné spirituální a etické pevné půdy pod nohama. K novému uznání důstojnosti člověka, hodnoty svobody a ceny lidského úsilí.