OTÁZKA: Kde je hranice mezi vírou a ideologií?
Demokratické zákony chrání víru a sankcionují její hanobení a potírání. To je jistě dobře, ale jako u všeho je skutečnost komplikovanější. Co je ještě víra a církev a co už ne? Jsou sekty také víra a zasluhují ochranu? Které ano a které už ne? Napadá mě kacířská myšlenka, že kdyby dnes novodobý Hitler hlásal to své pod hlavičkou víry a zavedl místo strany a ideologie církev, že by mu to prošlo. Nenávist vůči Židům? Je dána vírou, vždyť jedno náboženství také hlásá boj proti nevěřícím. Nadřazená rasa? Ano ta která dodržuje svaté knihy. My to tak bytostně cítíme, tak nám neberte naši víru. A s šikovnými advokáty v zemích, kde litera zákona je nad jeho duchem…
Koneckonců i naše křesťanská katolická církev si prošla obdobím, kdy byla spíše ideologií. Co jiného byly křížové výpravy. Středověké papežství. Misijní činnost, která obracela na víru jihoamerické Indiány, také nebyla v rukavičkách. Nejvíce na očích je teď islámská víra, ale náboženské násilí se vyskytuje i v Indii. Křesťanství mělo to štěstí, že je pád feudalizmu a kapitalizmus odtáhl z veřejné správy tak se soustředilo na duchovní stránku. A tak by to mělo být se všemi vírami a církvemi.
Ve chvíli, kdy si nějaká církev osobuje právo, že bude určovat nejen duchovní, ale celkový každodenní praktický život svých věřících v detailních záležitostech, tak se stává ideologií. Pro církve by měla platit stará zásada co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu. Je stát a je církev a nemělo by se to směšovat. Teokracie už není víra, ale vláda a sama se této výsady nevzdá.
Ale to naše obecné zákony o ochraně víry neřeší. Ale budou muset, nemá-li to vést ke katastrofě. Jestliže umíme pojmenovat a pranýřovat nenávistné ideologie, měli bychom to umět i s těmi, které se maskují pod hlavičkou víry. Nebo aspoň s jejich částmi.
S vírami to není jednoduché. Prakticky každá se snaží přesvědčit, že je tou pravou, nejlepší. Tím zářným příkladem hodným následování. To mají společné s ideologiemi. Vlastně mají mnoho společného. Právě to, že ideologie si osobuje právo řídit každodenní život lidí. Vždyť to samé děláme i my s naší demokratickou ideologií. Vyvážíme ji a vnucujeme i těm, kteří se o ni neprosili. I tam, kde historicky lépe fungují diktatury. A v tom chybujeme. Možná proto, že vidíme, že současným svým příkladem mnoho následovníků nezískáme. A upřímně ono většinou nejde ani tak o ideály a hodnoty, jako o peníze a moc. Člověk je už takový a ideologie k tomu výtečně slouží. Podobně jako víra umí také i ohlupovat. Tam, kde jsou víra a ideály nejvíce odděleny od peněz a moci, bývají nejryzejší.
EU chtěla bohulibě chránit azylem ty, kterým v jejich zemi šlo o život, až zjistila, že se jí sem pod tímto pláštíkem nahrnula spousta chtivých po sociálních dávkách. A nejen to, oni si přinesli svoji víru a tu teď prosazují a nárokují v novém místě. Jejich víra tou naší občanskou opovrhuje. Cítí povinnost nás změnit. A my se v tom plácáme.
Jsou chyby, které již nikdy nejdou zcela napravit. Musíme se naučit hájit to své nebo to, co z něj zbývá. Neznamená to, že se staneme xenofobní, ale sebevědomou společností. Vždyť třeba exotičtí Vietnamci se výborně integrují do naší společnosti a je radost slyšet z přece jenom trochu jiných tváří jejich dětí výbornou češtinu, bývají mezi premianty, hrají v našich filmech a soutěžích. Umí s námi žít. Rozhodujme uvážlivě, koho si pozveme do svých domovů a koho ne. Ten domov je náš, zasloužili se o něj naši předkové, a máme na to právo. Někdo řekne, nesuďte šmahem, kolektivní vina není správná. Jistě. Ale když vás z deseti psů, které potkáte, sedm kousne, tak budete k psům ostražití. A nic na tom nezmění to, že ten desátý je milý mazlivý voříšek.