Anebo tři? Případně dokonce čtyři?
Pro poválečné generace, to bylo jednoduché. Zvláště ve střední a východní Evropě okupované komunisty byl Západ s velkým „Z“ vždy jen jeden. Na Západ se utíkalo, o Západu se snilo. U táborových ohňů se za doprovodu kytar zpívala písnička: „Je na Západ cesta dlouhá, zbytečná marná je touha, hola hola hou … Cesta tam zarostla travou, marně dnes hledám tu pravou Západ volá a já nemohu spát, zbytečná je touha…“ Západ byla svoboda a socha Svobody, Coca-Cola, žvýkačky, americké bouráky, v kterých měly holky tak krásný nohy. Západ byl svobodný svět a kdekdo, nejen obyvatelé komunistických států, lačně toužili dostat se tam, kde je ten pravý Západ.
Pak cosi v páteři dějinách ruplo. Objevila se, jak dnes říká Nassim Taleb „Černá labuť“. Ono už předtím trochu chrupalo, ale přišel rok 1989 a všechno bylo jinak. Nejprve to byla sláva, sláva a sláva. Radostně se kouřily camelky a Lucky Strike, starými autobusy jsme jezdili po Evropě, čuměli a nebyla to jen ona pověstná členka JZD, která pronesla nezapomenutelnou větu: „Do prdele, kdo vlastně vyhrál druhu světovou válku?!“ A pak jsme jezdili v létě nejen do Jugošky, ale létali na Kanárské ostrovy a vůbec všude. A v obchodech měli 30 druhů salámů a 35 druhů jogurtů. Radostně jsme patřili na Západ a nevěřili jsme Karlu Krylovi, že vedle demokracie na Západě existuje také nechutná „demokratura“. Popravdě řečeno, přestože se nám v „nové Evropě“ „stará“ Západní Evropa stále snažila platit jako kdysi Velká Británie indické „kulie“. Ale jinak bylo jasné, že jsme Západ a že na Západ chceme a nikoho nenapadlo nic jiného. Po velkém chrupnutí dějin v roce 89 však nastalo tišší, ale závažnější chroupání naší civilizace a dnes už je jasné, že se s naším Západem něco stalo. Nejprve jsme nesměli kouřit cigarety, pak jsme přestali stavět fabriky, páč jsou škodlivý a ze Západu u nás začali platit názory těch „co jsou chytrý jak rádio“ (jak se říkalo za mého mládí) a plácnutí ženský přes zadek začal být vážnější zločin než vražda. A to jsme začali teprve čumět!
Je zbytečné to dopodrobna rozebírat, ale dopadlo to v posledních desetiletích tak, že místo jednoho starého Západu dnes máme Západů několik. Ten první, kapitalistický, v kterém se každý chudák může stát milionářem, je najednou něco hnusného. Protože bohatnout je hnusné. Ze Západu, kam jsme toužili se k nám začali hrnout noví „kulturtrégři“ ideologicky přesvědčení o své nadřazenosti jako ti před nimi. Propaganda hlavních politických vzdělanců ze Západu nás přesvědčovala, že v bohaté západní společnosti se dnes ten pravý aktivní a svobodný Západ musí přeměnit v cosi, (pro co nemáme stále správný „úřední“ název), takže tomu raději říkáme „Woke ideologie“. Ač její vyznavači tvrdí, že jsou liberální demokraté, tak my, národy s minulými dvěma diktaturami jsme hned věděli, že to nejsou ani demokraté, a už vůbec ne liberální. Ve skutečnosti pod sametovou hlavičkou přátelské ideologie se skrývá ocelová pěst, která se snaží zničit každého, kdo si myslí, že demokracie a Západ mají vypadat jinak. Z původního Západu byly najedou Západy dva, které spolu začaly ideologicky bojovat „na život a na smrt“. V Evropě se mezitím vytvořil tzv. euro-sociální stát, což je vlastně marxismus smíchaný s některými prvky kapitalismu a svobody, ale té svobody začalo být méně a méně. Postupně se Evropa, tedy ta, co si říká „pokroková“ proměnila na byrokratickou karikaturu demokracie. Odpovědí na nárůst „wokismu“ v USA a Bruselu se objevil pokus o starý svobodný západní kapitalismus, kterému se v USA říká Trumpismus. V USA Trump vyhrál a také v Evropě se objevila touha uskutečnit ten „bájný“ původní Západ, co jsme o něm snili. Ovšem vládnoucí síly v Evropě pokusu o návrat ke starému Západu nadávají do populismu nebo fašismu. Zdá se tedy, že jsou dneska v USA Západy nejméně dva. Jeden reprezentovaný Obamou a Bidenem a druhý, v jehož čele stojí Donald Trump.

V Evropě doposud vládne bruselské šílenství „sjednocené Evropy“, bez ohledu na to, že volby dopadají jinak. Když volby a hlasování dopadlo protibruselsky (viz pokus prosadit Ústavu EU), tak se volilo tak dlouho, až to „vyšlo“. A dneska se takové volby prostě zruší (Rumunsko) anebo zmanipulují anebo zfalšují (Francie, Německo) a jejich skuteční vítězové jsou prohlášeni za nepřátele světa a naší civilizace. Mezitím ovšem v Evropě stále sílí hlas mnoha poučených, hlavně těch, jejichž národy zažily nacismus i bolševismus (bývalé postkomunistické státy) a další, které mají zkušenost nejméně s jednou diktaturou, jako Rakousko, Itálie atd. Ovšem kam zařadíme tento další pokus o jiný Západ, který vyrůstá z prostředí nespokojeného a rozzuřeného obyvatelstva Evropy není jasné. Rozhodně to nejsou žádní fašisté, ale spíše „národovci“ se zkušenostmi, kam prosazování „jediného správného názoru“ vede. Ten bruselský Západ, co už vlastně není Západ, staví proti novým silám tzv. „protipožární stěny“, což znamená, že vyhlašují, že za žádnou cenu nedovolí, aby v Evropě nezvítězil „Woke idealismus“. Tedy Green Deal, nadřazenost sexuálních úchylek nad heterosexualitou, řízené zchudnutí obyvatel a předání moci a peněz do rukou nové šlechty. A pokud někde vyhraje někdo jiný, je ihned ostrakizován, jako dříve Polsko, dnes Maďarsko, Slovensko, Rumunsko a naposledy Rakousko. Demokracie taje jako sníh.
Všechno je to navíc komplikováno tím, že i ten původní americký Západ vycházející z tzv. atlantické vize Západu a proti němuž stojí i původní evropská verze Západu, mají často jiné historické a kulturní kořeny. Válka na Ukrajině, její vznik a trvání a pokus o vyřešení je symptomatickou ukázkou současného stavu, kdy slovo symptomatický čteme jako: „příznačný zaměřený na příznaky, nikoli na příčiny“.

U nás tyto otázky veřejně prakticky vůbec v médiích neřešíme, Brusel chce zbrojit, ale nemá za co, a hlavně čím moderní zbraně vyrobit, zrušil si totiž fabriky a elektrárny. A česká vláda už jen nahlas blbne nad nesmysly, jako zálohy na pet lahve, Národní park Křivoklátsko, kdo bude platit školníky, předstírá důchodové reformy atd., v čemž jí zdatně sekunduje opozice. Ale to neznamená, že by se tento problém, co je to Západ, a hlavně jaký bude příště, nesnažil vysvětlit a vyřešit někdo jiný. V českém, většinou levicovém týdeníku Respekt, vyšel například zajímavý článek, rozhovor s britskou historičkou, archeoložkou a spisovatelkou Naoíse Mac Sweeney s názvem „Jsme v momentě, kdy se význam Západu znovu vynalézá“. Mac Sweeney svým rozborem vyvrátila základní přesvědčení „našich“ politiků a ideologů, kteří donedávna ovládali vládu USA a dodneška ovládají EU (a také přesvědčení mnoha obyvatel Západu na obou stranách oceánu), že demokracie je nám osudově dána „na věčné časy a nikdy jinak“. Sweeney říká, že náš Západ není nic automatického. Neexistuje od počátku světa, i když je myšlenka Západu – svobody a rovnosti – nutná pro pocit euroamerické identity. Autorka knihy „Západ: nové dějiny, staré myšlenky“ rozhodně není klasickou představitelkou bílé západní levicové feministky. Ale je to v Londýně narozená a vystudovaná profesorka čínsko-irského původu se zkušeností života i mimo „euroamerickou bublinu“, takže má možnost přistupovat k otázkám Západu s odstupem. Ve své práci říká: „Teď jsme v bodu zlomu a nejistoty, kdy by řada lidí chtěla dát pojmu Západ nový obsah. A je otázka jaký. Ekonomický rozměr Západu už dnes příliš neplatí. Dokonalým příkladem je Čína, která ukazuje, že kapitalismus nemusí jít ruku v ruce se západními hodnotami. Jsme zkrátka v momentě, kdy se význam Západu bude znovu vynalézat a probíhá boj, kdo ho bude definovat. Kandidátů je víc a nevíme, kdo z nich bude silnější.
Například Evropa se bude muset teď, a ne až někdy jindy rozhodnout zda, bude „navždy“ s Ruskem válčit anebo se pokusí o nějaký Modus vivendi.
V současné době je náš Západ, ke kterému se snažíme my Češi již 1500 let patřit, rozerván kulturní válkou mezi několika nepřátelskými výklady, co je to a co má být Západ. A zdá se, že teprve teď část Západu pochopila, že Západ Čínu, Indii a Indonésii, Vietnam a celou Afriku není schopen dále ovládat. A že Rusko, ať ho obdivujeme či nenávidíme (a většinou se ho zároveň i bojíme) zůstane tady pro další století a možná tisíciletí. A je to z geografického hlediska kultura a civilizace, s kterou momentálně (opět) prohráváme. A to tak, že nám hrozí nejen rozpad EU, kde Sever EU stojí v přímém protikladu proti Jihu a Východu EU. Tedy následek probíhající „vnitřní války“ v EU. Ale daleko zásadnější je z hlediska historického současná tragická roztržka se Spojenými státy. Existuje-li v Bruselu ve vedení EU nějaká skutečná jednota, tak je to jednota v nenávisti k Donaldu Trumpovi, jako nositeli změny.