Sestaveno z kusého vyprávění, nejistých informací, když o neštěstí se špatně mluví.

Žily byly v Mariapolu na Ukrajině, ve vlastním domku nedaleko moře, matka Ola, její šestnáctiletá dcera z prvního manželství, kdy manžel zemřel Bohdana a Milana, asi šestiletá z druhého manželství, kde o něm víme jen to, že manželovi chybí jedna ruka. Domek už neexistuje. Otec Oly, zemřel krátce po přepadení Ukrajiny Rusy, byl nemocný a bezmocný a za ostřelování, bez vody, elektriky, tepla, mu nemohla být poskytnuta žádná péče. Matka Oly zůstala v Mariapolu, kde bydlí nevím a má samozřejmě ruskou státní příslušnost.

V Mariapolu údajně probíhaly nejtěžší boje. Snad odtud se traduje vzkaz ukrajinských vojáků na nabídku kapitulace : „Merde!“

Ola je absolventka nějaké ekonomické, vysoké školy a pracovala snad v bance, Bohdana chodila do školy. Společně i s manželem, emigrovali všichni do Česka, kde se manžel hned na dva roky ztratil a nedával na rodinu ani kačku. Po peripetiích po Česku skončila Ola a děti v domku patřícím katolické církvi, sloužícím jako zázemí kostela, místními zvaném „ domeček“. Sloužil farníkům k setkávání, pěveckému sboru k nácvikům, atp.

Domeček má v přízemí asi dvě větší místnosti, s kuchyňkou a sociálkou a podkroví, kde byl zahájen pokus o přeměnu na byt. A toto podkroví je příbytkem rodinky už skoro 2 roky.A na jak dlouho se neví. Bydlí tam zadarmo a to se některým farníkům zajídá, když Ola se straní lidí, hlavně k vůli jazykové bariéře. Nejlíp česky umí Milana přes školku a školu.

Chování místních se dělí na slušné, vstřícné, pomáhající a na nevrlé, pomluvy opakující, což je opravňuje k tomu, aby nic pro ně nedělali.

Ola samozřejmě nemůže najít práci, když nezvládá jazyk a tak si zaplatila kurs češtiny, bratru za 25 tisíc, a pak přes agenturu dostala práci jako uklizečka v nemocnici s výdělkem 16 tisíc měsíčně, která jí skončila. Zaplatila si kurs sanitářky asi za 10 tisíc a má naději pokračovat jako sanitářka za 17 tisíc měsíčně.

Domeček je na naší ulici a přes malou Milanku jsme navázali s rodinou kontakt, hlavně má žena se starala. Hračky pro Milanu, ošacení, nějaký peníz, buchty, výlety autem do okolí Ostravy, třeba do lázní Klimkovice nebo na zámek Raduň.

Moje žena nabídla i doučování češtiny, ale tam to nějak nedopadlo. Přispěli jsme ve sbírce na studium Bohdany.

Teď o nás.

Naše celodenní práce je charakterizována s ohledem na věk snahou, nepotřebovat pokud možno lhostejný, okolní svět a přežít do dalšího dne. Je to čím dál těžší, věci, co jsme je běžně dokázali, už běžně nedokážeme. A teď si Ola esmeskou nebo mailem, domluvila s mou ženou návštěvu u nás. Žena je přivítala pohoštěním a skvělými 3 páry vlastnoručně pletených, vlněných ponožek. Přišly vhod, líbily se. I ony přinesly drobné dárky. Smyslem návštěvy byly zprávy o dalším zhoršení jejich situace, což se zdá na první pohled nemožné.

Z ničeho nic se vrátil manžel, nastěhoval se k nim jako další břemeno pro Olu, která už k němu nic necítí, dospívající Bohdaně vadí a on sám není schopen ničím přispět. Seděly u nás 3 hodiny, nechtělo se jim od hořícího krbu zpátky do kamrlíku s dvěma postelemi a pro nás vznikl otazník.( Pro doplnění- krb hořel proto, že nám nefunguje plynový kotel a okolní, lhostejný svět nemá řemeslníky.)

Chtěly se jen vypovídat a ulevit bolesti, nebo něco od nás očekávaly? Od nás, co se sami sotva držíme nad vodou?

Když Ola odcházela, řekla něco jako, že si s tím bude muset poradit sama tak, jak se vším ostatním. Je to pravda, ani radu pro ni nemáme. To vzduchoprázdno, ve kterém se nacházejí, nemá řešení.

Ola dokonce uvažovala o návratu do Mariapolu za matkou, ale podle zpráv, které si ukrajinská komunita vyměňuje, to nejde. Musela by do Moskvy, vyřídit si papíry s ruskou státní příslušností, bez záruky výsledku. Rusové samozřejmě nemají zájem na návratu ukrajinských uprchlíků, chtějí dobytá území kolonizovat Rusy. A na takový pokus nemá ani peníze.

A zůstat v ČR?

Český stát má zájem na přistěhovalcích co jsou schopni se uživit, zaplatit si ubytování a na nikom jiném a prudce zhoršil podporu uprchlíků. Kéž by takové nároky měl a uplatňoval i na jiné emigranty, než na Ukrajince.

Zdá se, že tragedie mají tisíce odstínů černi.