Měl jsem v práci jednoho pilného kolegu (Karla Černého) a durdil se jednou. Zmožen se zrovna vrátil z lepkavého venkova a stěžoval si, že by musel u tchýně snad zorat pole, aby se zavděčil „tomu jejímu velkostatku“.

Povídám: „A zoral jsi ho?“

„Nevydržel jsem se koukat na její dvůr a uklízel a hrabal až do odpoledne šílený bordel. Ale Fiflena to bohužel vnímá jako zbytečné patlání a výkony rovné nule.“

Měla Karlova tchýně pravdu? Já nevím. Ale ta příhoda předvádí ošemetnost čekání na pochvalu; takže moc nečekejte. Ne že byste se někdy nedočkali, i to se může vznítit, ale často vás lidi pochválí za něco totálně jiného, než čeho si ceníte.

Když vyšla Bobovi první knížka, přišel za ním do dílny osobně šéf - s upřímnou vírou, že potěší Bobíkovo srdce: „Oni vám to i vydávají! Wow! Oceňuji.“

Hezká pochvala. Ale knihu nečetl. Forma zvítězila nad obsahem a zůstává pocit, že je vydaný a nevydaný text do písmene ten samý - a vždy bude. Nebo ne? Zaslouží si (z logiky věci) nevydaná kniha zatracení a je hodna pochvaly až ve chvíli, kdy je akceptována a zveřejněna? Dejme tomu Putinem?

Taky jsem kdysi napsal a zveřejnil jeden příběh a měl večer v Americkém centru. Kniha měla být slavnostně pokřtěna. Bylo to roku 2006. Dorazil jsem ale zbytečně brzy, sál ještě zel prázdnotou a „třeba nikdo nepřijde“. Za jedním stolkem seděl důstojně můj kamarád Lubor.

Krátce jsme pohovořili a já se vydal uvítat paní Ladmanovou, někdejší kolegyni. To jméno měním. Rozhlédla se, uviděla Lubora a stoprocentně vážně povídá: „To je ale hezký pán, Ivo, a to bude jistě i překrásný pořad, když na tebe chodí takoví hezcí lidé.“

Nesedí to podobným pochvalám lépe u péra za kloboukem? Často jsme hýčkáni za věci, které jsme sice vyrobili, ale jejich význam bledne vedle skutečných našich výronů a výkonů, které zůstaly neoceněny, aby tiše mizely pod jezem. Ony výkony ctí leda naše nitro a jinak nejsou vnímány. „Maličkost vedle maličkosti - a to je život,“ řekl mi někdejší můj učitel a nedá se ani vyloučit, že to je veškerá historie, která opakovaně generuje podobné situace. Hitchcock točil celý život propracované filmy a Oscara neshrábl za jediný. Jistě, před smrtí dostal čestného, aby se neurazil, a úplně obecně to přece jenom naplatí.

Takový Marcel Duchamp je i dál ctěn a víc borců se narodilo na šťastné planetě. Neříkám, že něco nevykonali, ale možná jsou přechváleni. Už se stalo. To je svět - a Dylan dokonce laureát Nobelovy ceny za literaturu.

Neberu mu kvality, ale je nekonečný seznam spisovatelů vč. Eca, kteří onu cenu nedostali. Chválení probíhá, a to se můžete rozkrájet, specificky a Umberto Eco samozřejmě drbán za ušima byl, ale úplně jinde, jinak a jinými. Švédská akademie zapomněla a naštěstí se uměl v duchu pochválit sám. Asi jako Cimrman. Je to základ i řešení.

Nepochválíte-li se za výkon osobně, už to většinou žádný nádiva neudělá. Ale jo, ctěni budete, ale víc za značku exkluzivních bot.

Ostatně… Není nadutostí snít, že se svět točí podle nás a že je povinen sledovat s mikroskopem naše úsilí, aby nás vždycky v květnu poplácal po zádech (jako Dilia)? To dost pochybuji. - Žádat cokoli podobného po lidech hraničí s drzostí. Vím, že to víte, ale chci věc zdůraznit. Je bláhové čekat, že vás trefí šípy pochval.

Ony šipky jsou třeba, ale musíte si je vyrobit doma - a říct: „I těch sebekritických šipek mám áleje. A ještě víc.“ Ale je neukazujete. Neukazujte nakonec ani ty šťastné. Pokračujte v chůzi mezi tanci doby a schůzemi a pochvaly bývají míněny dobře, i kdyby pravý cíl přesně netrefily; to si taky přiznejme. Něco je lepší než nic, ale kdo číhá pouze na chválu, toho uběhají - asi jako při tenise.