V historii společnosti přicházejí zákonitě období, kdy zmatečná a nemastná neslaná období ukončuje nástup nějaké silné osobnosti. Příkladů je nespočet, od Bismarcka, přes Hitlera a Stalina až po Churchilla, Reagana, Thatcherovou, Gorbačova či Putina po Jelcinovi. Trvá to ovšem nějaký čas, než společnost dospěje k poznání, že situace je už neúnosná a neudržitelná. Lidská mysl má velkou setrvačnost a nerada uznává, že rozhodovala špatně.

Ta silná osobnost může být pozitivní či negativní. To ale ukáže až další vývoj. Protože lidstvo neumí plánovat svoji budoucnost, jen ji zpětně komentuje a vysvětluje. Nástup silné osobnosti je vlastně naplněním dávného principu očekávání mesiáše. Jsou s ním spojena silná očekávání, a to mu usnadňuje počátek.

Na začátku mívají úspěšná období a změní společnost. Bývají neortodoxní a nebojí se nových paradigmat a metod. Pomineme-li starověk, tak v 19. století se rozšířila myšlenka, že dějiny jsou hlavně životopisy „velkých mužů“ – výjimečně nadaných jednotlivců, kteří vlastní silou mění svět. Tito lidé mají vrozenou inteligenci, charisma, odvahu, rozhodnost.​

Problém je, že to snadno sklouzne k pohádce: geniální vůdce, masa bezejmenných a zázračné zvraty. Tím se zamlží skutečnost, že bez širší společnosti, struktur a nálad doby by ani ten největší „génius“ nic velkého neprosadil. Musí dozrát podmínky. Silné osobnosti často vyjadřují to, co už část společnosti cítí, ale neumí formulovat nebo prosadit. Gándhí dal tvar touze milionů Indů po důstojnosti a nezávislosti, Mandela dokázal přetavit dlouhou frustraci z apartheidu do vize smíření místo občanské války. Podobně Churchill během druhé světové války ztělesnil odhodlání Britů vydržet tlak, a jeho projevy spíš zesílily náladu „nikdy se nevzdáme“, než aby ji z ničeho vytvořily. Mesiáš tak funguje jako megafon: nevyrobí melodii, ale udá rytmus a hlasitost.

Silná osobnost není automaticky „dobrá“ – stejná energie, charisma a rozhodnost může vést k emancipaci i ke katastrofě. Mandela nebo Martin Luther King Jr. použili svůj vliv pro rozšíření práv a omezení násilí, zatímco Hitler či Stalin využili podobnou vůdcovskou dynamiku k masové destrukci.​ To ukazuje, že důležitý není jen „silný charakter“, ale i hodnoty, které nese, a míra kontroly moci. Společnost, která bezhlavě touží po silné ruce, otevírá dveře i těm nejhorším typům vůdců.

Lidé si rádi vyprávějí dějiny jako drama s hlavními hrdiny – je to přehledné, zapamatovatelné a emocionálně uspokojivé. V příběhu jednoho člověka se snadno hledá vzor, poučení, inspirace, což se dělá hůř u anonymních struktur a procesů.​ Popularita velkých osobností je i únikem: je pohodlné věřit, že za všechno může pár lidí nahoře, a ne desítky drobných každodenních rozhodnutí milionů obyčejných lidí. Tím ale přeceňujeme roli hrdinů a podceňujeme vlastní vliv na směr společnosti.

Co nám to říká dnes? Silné osobnosti jsou v historii spíš katalyzátory než kouzelníky – mají velký vliv, ale jen v rámci možností, které jim dává doba a společnost. Vyplatí se vnímat, jaké hodnoty prosazují a jak zacházejí s mocí, nejen zda působí rozhodně a „silně“.​ A pro každodenní život je důležité spíš než čekat na dalšího velkého vůdce pěstovat středně silné osobnosti všude kolem. Lidi, kteří v malém prostředí vedou, spojují a brání základní férovost. Ne nadarmo se říká, že společnost stabilizuje střední třída. Dějiny totiž nejsou jen příběhem pár hrdinů, ale mozaikou, kde každý má svůj kamínek. To dohromady vytváří výsledek. Tak nebuďme jen pasivními diváky. Není to divadelní hra, ale život náš a našich drahých.