V úterý 4.11.2025 nad ránem zemřel kardinál Dominik Duka OP, v letech 2010-2022 arcibiskup pražský a primas český.
Je to pro nás velká ztráta, protože byl skutečným pastýřem, co neuhnul, neshrbil hřbet.
Ani za komunistů rudých ani za komunistů zelených/progresivních.
Byl nesmírně laskavý, snažil se vždycky o maximální pochopení názorů druhé strany, o toleranci nejen mluvil, ale také ji žil.

Dovolím si jen dvě vzpomínky.

První se datuje k mému osobnímu setkání na jaře 2018, kdy jsem měl příležitost veřejně na zahradě arcibiskupského paláce předat panu kardinálovi petici na jeho podporu, kterou jsem zorganizoval. Petice vyjadřovala podporu setrvání na arcibiskupském stolci. Následně jsem pak petici odeslal Svatému otci (ten ponechal Dominika Duku na arcibiskupském stolci ještě další čtyři roky).

Navzdory dnu plném nejrůznějších povinností (šlo o den převezení ostatků kardinála Berana) z Otce Dominika vyzařoval klid, pokoj a celková spokojenost. Byl rád mezi lidmi.

Za zmínku ještě stojí samotný projev pana kardinála v ten samý den, ve kterém popsal místy velmi emotivně, že opět stojíme v rozhodující hodině, kdy jde o systematický útok na institut rodiny, kdy jsou navrhovány bezprecedentní a ničivé zákony proti rodině, slovy kardinála „chystány zákony degradující člověka na jakési bezpohlavní cosi, jsme ohroženi mocnostmi a ideologiemi zvnějšku a nemůžeme se fakticky bránit“.

A to jsou momenty, za které si obyčejní lidé Otce arcibiskupa vážili, že dokáže v dnešní době vlády politické korektnosti nazvat věci pravými jmény, nebojí se jít proti hlavnímu proudu dnešních levicově progresivistických médií i když moc dobře ví, že za to bude silně kritizován.

Druhá vzpomínka se datuje na polovinu září tohoto roku, kdy kardinál Duka jako jediný vysoký církevní představitel celebroval mši na památku zavražděného Charlieho Kirka.

Mše za Charlieho Kirka byla ukázkou pevného charakteru pana kardinála. Věděl, že progresivisticky laděná média hlavního proudu spustí hysterii proti konání samotné zádušní mše. Přesto konal, protože si moc dobře uvědomoval, že zákeřná vražda nevinného člověka usilujícího o toleranci je mementem ohrožení svobody všech slušných lidí. Jiní církevní představitelé v obavě z možné nemilosti hlavních médií raději poslušně mlčeli a nezúčastnili se jí, ne tak Otec Dominik.

Ani v posledních týdnech před svým skonem neměl od útoků dnešní „pokrokové“ fronty klid. Tyto neustálé útoky na jeho osobu spolu s komunistickým žalářem si posléze vybraly svou daň.

Přesto byl stále veselé povahy a snažil se dělat maximum pro druhé.
Nezapomeňme proto na odkaz, který nám Dominik Duka zanechal. Pro víru v pravdě je třeba žít, za svobodu je třeba bojovat navzdory úsilí některých nátlakových skupin, které si nárokovaly monopol na pravdu.

Otče Dominiku, budete nám tady chybět!
Vaše statečnost i otevřenost.
Ať vaše duše odpočívá ve svatém pokoji.

Zádušní mše se má uskutečnit v sobotu 15. listopadu v katedrále sv. Víta.