Mediální přesycení korupčními aférami, volbou prezidenta a vyhlášením nezávislosti Kosova zastínilo výročí jedné tragické události, která dodnes zůstává upozaděna další sobě podobnou, která má však stejně fatální a pohnutý aspekt. Tou událostí je tragická smrt studenta Jana Zajíce, který 25. února 1969 na Václavském náměstí spáchal sebevraždu sebeupálením na protest proti okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy. Stalo se tak měsíc po „lidské pochodni č. 1“, Janu Palachovi.
Jan Zajíc vzešel z typicky středostavovské rodiny. Otec inklinoval spíše k liberalismu, matka byla ze své rodiny poznamenána tradiční katolickou výchovou, kterou se snažila přenášet i na své děti. Spojením obou vlivů rodiče u svých dětí vypěstovali úctu k lidské svobodě, zároveň však také mravní odpovědnost a úctu k zákonu. S takovou výchovou přišel v únoru 1969 na Václavské náměstí i tehdy devatenáctiletý Jan, toho času nadprůměrný student Střední průmyslové školy v Šumperku.
Šumperští školáci se vždy v hojném počtu zúčastňovali pravidelných setkání s veřejnými činiteli okresu, města a bojových mítinků mládeže. Jan vždy patřil k nejhorlivějším diskutérům. Po srpnu 1968 samozřejmě k nejfrekventovanějším diskusním tématům patřily otázky o sovětské okupaci, sovětském politickém systému a o sovětské společnosti vůbec. Situace začínala být postupem času stále víc a víc napjatá, o to více ve městech, která byla posádkami sovětských vojsk. A k takovým městům patřil právě také Šumperk.
Jan vždy nelibě nesl jakékoliv obcházení a nerespektování morálních zásad. Na internátě v Šumperku vystoupil na podzim s požadavkem důsledného prošetření několika krádeží poslední doby, kdy se studentům z pokojů ztrácely cennosti, oblečení a peníze. Padlo totiž silné podezření na v oblasti pobývající vojáky jednotek Varšavské smlouvy. Ředitel školy byl však, když ne horlivým komunistou, tak minimálně silně konformní osobností a zdálo se mu jednodušší a snazší označit za viníky krádeží studenty než věnovat úsilí při prověření obvinění vznesených vůči vojákům.
Proti Janu Zajícovi, který se postavil na obranu studentů, vystoupil ředitel s požadavkem kázeňského trestu. Jan si proto vysloužil následující ohodnocení:
"Nepoddajný, neukázněný, sebevědomý, k socialistickému vlastnictví lhostejný."
Jinak viděli Jana jeho spolužáci a kamarádi, jejichž slova tlumočí Danica Balážová v závěru svého článku o návštěvě v Šumperku, napsaném ovšem až po Janově smrti:
"Tyto řádky si kladly za cíl být faktografickým záznamem událostí a atmosféry, která všemu předcházela. Setkali jsme se v Šumperku s lidmi, kteří znali Jana Zajíce. Od mladých lidí, kteří se ještě nestačili přizpůsobit lidským intrikám, rozhodnutím plynoucím z vědomí prospěchu, od lidí, kteří nejsou náchylní ke kompromisům, jsme se dozvěděli, že Jan Zajíc byl chlapec, který měl odvahu říkat pravdu do očí. Jeho nevýraznější vlastností byl smysl pro čest. Každý člověk má své chyby. O Janu Zajícovi jsme se však nedověděli nic, co by mohlo znevážit jeho hlubokou lidskou hodnotu."
Jan Zajíc se ke svému burcujícímu činu připravoval dost dlouho a těžce. Nejposlednějším a nejsilnějším impulsem byl pro něho zřejmě pohřeb Jana Palacha v Praze. Ten zemřel v neděli 19. ledna 1969, pohřeb se konal v sobotu 25. ledna. Mezitím na Václavském náměstí u pomníku sv. Václava skupina mladých lidí, studentů a dělníků držela protestní hladovku. Jan Zajíc byl mezi nimi. Nejvíce se sblížil s Oldřichem Vítem, který po několika letech prohlásil, že Jan Zajíc se mu se záměrem upálit se na protest proti okupaci svěřil již zde. Vít mu jeho nápad rozmlouval a sám nabyl dojmu, že se mu jej nakonec podařilo odradit. Rozloučili se s ujištěním, že si budou psát. Již nikdy se ale neviděli...
Pevné odhodlání obětovat svůj mladý život, umocněné zážitkem z Palachova pohřbu, který na Jana Zajíce musel mít zdrcující emocionální dopad, se nepodařilo zvrátit žádné z mnoha veřejných výzev. Ani naléhavému poselství, které československé mládeži adresoval básník Jaroslav Seifert, kde apeloval na nutnost žít pro svobodnou republiku.
Jan Zajíc nechtěl být poslední hořící pochodní. Své nejbližší kamarády a kamarádky v Šumperku (Evu V., Jana N., Oldřicha T. ) dost vehementně přesvědčoval, aby se stali jeho bezprostředními následovníky, aby po něm pokračovali v boji. Jejich váhání a pochybnosti jej samého však od pevně už přijatého rozhodnutí odvrátit nedokázaly.
Jan si v osudný den našel vhodné místo v průjezdu budovy číslo 39 na Václavském náměstí, tam se celý natřel hořlavou pastou na parkety. Napsal ještě dopis Evě V., která měla být další pochodní, a vrátil se, aby Janu Nyklovi dal svůj občanský průkaz a dopisy, které měl u sebe.
Svůj fatální čin ještě znásobil vypitím lahvičky kyseliny, což mělo znemožnit, aby křičel bolestí. Potom už hořící vyběhl z domu na náměstí. Jistý příslušník SNB jej zahnal zpět do průjezdu, pokusil se ho uhasit, ale již silným žárem byl sám ohrožen. Průvan v chodbě hoření ještě urychlil, takže Jan v bolestných křečích vyběhl po schodech nahoru, na prvním odpočívadle se zhroutil a dohořel. Na zdi zůstal černý stín v podobě kříže a na zemi torzo uhořelého.
Své svobodomyslné krédo sám zformuloval v básni, kterou napsal krátce před svou smrtí:
Pochodeň vzplála uprostřed náměstí
Pochodeň strachu a lidského neštěstí
Pochodeň zoufalství
Pochodeň vzdoru
Pochodeň protestu
Němého bolu
Pochodeň zármutku z toho, co se stalo
Zjizvené muzeum z ran když zaplakalo
Pochodeň vyznání plamenného kréda
Lidé buďme lidmi!
Jinak se žít nedá!
... Ve jménu zavražděných vojáků,
ve jménu sirotků plačících,
ve jménu vdov a válečných mrzáků,
ve jménu růží zlomených!...