Největší Čech má narozeniny

Máme-li věřit anketám, tak největším Čechem podle hlasování zdejších domorodců co kdy chodil po zemi, byl Karel IV. Kronikáři byl nazýván otcem vlasti a toto označení se chytilo až do dnešních dnů. Takže zdejší domorodci považují Karla IV. za svého laskavého tatínka. Maminku žádnou neměli, patrně umřela u porodu, což vysvětluje nedostatky ve výchově. Němci, aby nám zkazili radost, tvrdí, že to byl stejně Němec, který navíc z dlouhé chvíle organizoval pogromy na Židy a k smrti nenáviděl sodomity, což v dnešním jazyce znamená homosexuály.

Věc se má tak, že Němci nás chtějí nasrat. Jedna věc je tvrdit, že organizoval pogromy, ale namlouvat nám, že máme za tatínka Němce - to je nehoráznost. Přesto i vítěz ankety může mít nějaké ty mouchy, přiznejme si to. Ale není proč nad Čechy kvůli hlasování ohrnovat nos. Srovnáme-li to s Rusy, kde na třetím místě skončil hromadný vrah Stalin a to mu ještě organizátoři pod průhlednými záminkami nějaké hlasy ubrali a na prvním místě Alexandr Něvský, který sice udatně bojoval proti Švédům, ale dobrovolně Rusko podřídil Mongolům (nic proti nim, ale Stockholm je přece jen lepší varianta než Ulánbátar) a sám potlačil protimongolské povstání Rusů v Novgorodu, jsou na tom zdejší domorodci s Karlem IV. jako vítězem, skvěle. A to nemluvím o Němcích, kteří pro jistotu zakázali hlasovat pro Hitlera, a na třetím místě skončil jakýsi poblouzněný Marx, který byl zanícený antisemita, nenáviděl kapitalisty a miloval dělnickou třídu. Sám ovšem byl Žid, nikdy nepracoval a živil ho kapitalista Engels.

Ale vraťme se ke Karlovi IV. Byl to ve všech ohledech výjimečný panovník. Zdejší domorodci, měli při vymýšlení jmen pro panovníky poměrně dostatečnou fantazii. Činili tak s ohledem na budoucí generace školních dítek, aby pro ně v hodinách dějepisu bylo snadné přidělit konkrétnímu panovníkovi, konkrétní čin. Proto se jména českých panovníků příliš neopakovala. Na rozdíl od omezených Francouzů, kteří měli skoro všechny krále Ludvíky, u našich předků bylo nejčastější jméno pro krále Václav a toho jména jsme měli pouze čtyři krále, z toho jeden vládnul sotva rok a byl zapíchnut v Olomouci, což byl také jediný čin, pro který si jej je možné zapamatovat. Takže domorodá dítka ví, že v bitvě u Kresčaku padl Jan, universitu založil a most v Praze postavil Karel, Husa upálil a s husity válčil Zikmund, husitským králem byl Jiří a alchymisty do Prahy zval Rudolf. Nemůže být pochyb o tom, koho mají na mysli.

Zkuste ve Francii říct, že nějaký čin vykonal Ludvík. Francouzi nebudou vědět, o kom mluvíte. Popravdě, u Karla to s tou fantazií domorodci přehnali. Vládl nám Karel čtvrtý, aniž by kdy předtím na českém trůně zasedl první, druhý a třetí. Jeho původní jméno bylo Václav, Karel však dětství prožíval na francouzském dvoře a jméno Václav Francouzům nelezlo přes pysky. Aby je ušetřil komolení, začal Karel používat biřmovací jméno po svém strýci a francouzském králi, který se výjimečně nejmenoval Ludvík. Číslovku čtvrtý pak užíval proto, že Lucemburkové odvozovali svůj původ od Karlovců, ke kterým patřil i Karel Veliký, francký panovník, považovaný za zakladatele Svaté říše římské. No a v rámci tohoto rodu by domorodý Václavokarel byl opravdu čtvrtým císařem Karlem. Jméno se uchytilo i s číslovkou, a tak ho Karel používal i co by český vládce.

Díky Karlovi IV. se dodnes státní pokladna plní zahraničními valutami od turistů. To on postavil půlku historické Prahy, jak ji známe dnes a tu druhou půlku nechal opravit. To se týká i Pražského hradu, který byl v době jeho nástupu k moci polorozpadlou, vyhořelou ruinou. Kromě Prahy postavil i hrad Karlštejn, katedrálu svatého Víta, založil nejznámější české lázně a nechal vyrobit korunovační klenoty, které čas od času vystavují a k jejichž pokladnici mají držení klíče vládní a církevní celebrity domorodého kmene. Pro držení a použití klíčů platí podobná pravidla jako pro použití klíče k atomovému kufříku presidenta USA.

Vraťme se ale krátce ke Karlovým prohřeškům. Stejně by se to nedalo utajit. S těmi židovskými pogromy to na Karla práskli Němci, protože domorodcům Karla závidí a chtějí tak odradit izraelské turisty. Skutečností je, že za Karlovy vlády došlo ke dvěma rozsáhlejším pogromům v Německu. Jeden se udál ve Frankfurtu a jeden v Norimberku. Židé ve středověku byli považováni za služebníky krále a víceméně jeho majetek. Přesněji jejich majetek byl z právního hlediska královým majetkem. To se týkalo všech panovníků, nejen Karla IV. Král mohl dát židovský majetek např. do zástavy. Bohužel Židům se to mnohdy včas nedoneslo nebo nebyli dostatečně právně vzdělaní a tak, když si nový majitel jejich královského majetku přišel zástavu převzít, neproběhl proces mnohdy hladce. Při následném vzdělávacím kursu právního minima, který škarohlídové nazývali pogromem, pak docházelo nejen ke škodám na majetku, ale i na životech Židů.

Oba pogromy se udály na počátku Karlovy vlády, coby římského krále. Římský král nebyl suverénním vládcem nad územím celé říše. Italové dělali problémy římským králům, protože to byla jejich oblíbená národní kratochvíle a i v Německu byli víceméně silní zeměpáni, kteří si na svých územích vládli sami. Výjimkou byla velká říšská města, která byla naopak nezávislá na zeměpánech a podporovala krále, často i finančně. No a právě na území těchto měst žila židovská komunita, celkem bohatá, jejíž majetek byl, právně vzato, majetkem římského krále. I stalo se občas, že když král nevěděl jak splatit dluhy, sdělil ctěným měšťanům, že prachy sice nemá, ale právě v jejich městě má cosi židovského majetku, který momentálně může postrádat. Židé měli o postradatelnosti majetku, který pro krále vybudovali, jinou představu a pogrom byl na světě. Navíc oba pogromy vznikly v období největší morové epidemie v Evropě, z které obyvatelstvo vinilo Židy a to propogromovou náladu notně přiživilo.

Karel sám pogromy neorganizoval, ale počínal si, jemně řečeno, právnicky neprozíravě. S městskými radami v Norimberku a Frankfurtu uzavřel dohodu, že radní nebudou popotahováni, jestliže se Židům něco nemilého přihodí. To samotné ještě nebylo v té době tak neobvyklé, šlo o jakýsi trestněprávní pardon pro radní, který měl částečně i svou logiku. Ne všechny pogromy měli na svědomí radní, mnohé vznikly i bez jejich přičinění. Patrně se to týkalo i pogromu ve Frankfurtu, který skončil velkým požárem. Na požáru a konci židovského města nakonec tratili i frankfurtští, protože už neměli co zabavovat, což určitě nebylo jejich cílem. Když ale zastavil Ludvíku Braniborskému „tři domy nejlepších Židů v Norimberku, hned poté co budou pobiti“, neudělal tím pro právní pořádek tu nejlepší službu. K velkému překvapení opravdu brzy Ludvík Braniborský v Norimberku k majetku přišel. Při bourání židovských domů, na jejichž místě povolil Karel norimberským stavbu kostela, vypukl požár a při něm zahynuli nikoli tři, ale 562 židovských obyvatel města. Karel sice vyjádřil lítost nad „zmatkem a vzbouřením, jemuž židovstvo nevinně padlo za oběť“, vyzval k přijetí opatření, aby se situace neopakovala, sám ale k situaci přispěl svými kroky, jejichž možné důsledky si při své inteligenci jistě uvědomoval.

Jestliže židovských obětí v říši alespoň následně litoval a slíbil„navrátit říši židovské plémě, vědom si toho, že bylo zhubeno, aniž by se provinilo“,pak u sodomitů žádnou shovívavostí netrpěl. Z rozličných zákonů, které se snažil za své vlády sepsat a prosadit vyplývá, že znal jen dva zločiny, pro které pachatele měla stihnout strašná smrt, a to sodomii a královraždu, přičemž u královraždy byl ochoten občas přimhouřit oko.

Karel IV. se narodil jako Václav českému králi Janu Lucemburskému a jeho choti Elišce Přemyslovně. Manželství to nebylo zrovna harmonické. Ve třech letech byl Karel odebrán matce a střídavě držen na hradech Loket a Křivoklát. V sedmi letech byl poslán na francouzský dvůr, kde přišel sice do cizího prostředí, ale oproti sklepení hradu Loket, kde jej občas nechal tatínek zavřít, to byl přece jen větší komfort. Také jeho strýc a kmotr, francouzský král Karel IV. Sličný, se choval ke Karlovi mnohem přívětivěji než vlastní otec, zajistil mu na svém dvoře vzdělání, nevěstu a důležitá přátelství, která v budoucnu Karel využíval. Jeho učitelem byl například i budoucí papež, což se Karlovi později hodilo při soutěži o titul římského císaře.

Zatímco vyrůstal na francouzském dvoře, jeho tatík se snažil získávat další rodové državy. Kdoví co ho to napadlo, přišel jednoho dne s myšlenkou, že si pořídí rodovou državu v severní Itálii. Za tímto účelem povolal do Itálie svého prvorozeného syna, aby tam jeho jménem vládnul. Vládnout ve 14 letech a ještě k tomu Italům! Karel v Itálii zažil první vítězné bitvy i první pokusy o atentát. Po třech letech pobytu ale i jeho otec pochopil, jak blbý to byl nápad. Naštěstí Karel přežil. A ještě jedna věc se v Itálii udála. Jednoho dne jej navštívili jacísi podivíni, z nichž se vyklubali čeští šlechtici. Vysvětlili mu, že by bylo vhodné, kdyby se navrátil do rodné země a pokusil se v ní vládnout, neboť jeho tatínek se v ní příliš nezdržuje. Janu Lucemburskému zpočátku Karlova akce moc nevoněla, ale Karla potřeboval a koneckonců potřeboval i peníze z českých zemí. Přidělil mu proto titul moravského markraběte a nechal jej v českých zemích víceméně vládnout, i když mu čas od času přijel zhatit nějaký plán a připomenout mu, kdo je ještě stále králem. Nicméně se s Karlovou vládou v Praze smířil, sám se s novou chotí zdržoval v Lucembursku.

Ačkoliv Karel IV. úředně vládl od roku 1346, fakticky se ujal vlády již roku 1334 jako moravský markrabě. Jeho vliv sílil tak, až nakonec Jan začal pracovat pro syna, kterému zpočátku příliš nedůvěřoval a začal mu připravovat půdu pro získání titulu římského krále. Na rozdíl od Jana, Karel vcelku vycházel i s českou šlechtou, která pustila chlup a přivolila k výběru daní na obnovení královských hradů a jejich vyplacení ze zástav. Karel IV. měl blahodárný vliv a z prosperity, která do země přicházela, měla prospěch i jinak značně kverulantská šlechta. Od r. 1344 bylo v Praze zřízeno arcibiskupství. Roku 1346 se stává římským králem, spíše formálně, neboť stále reálně vládl jako římský císař Ludvík Bavorský. Leč štěstěna Karlovi přála. Když se již schylovalo k válce, která by mohla dopadnout všelijak, ranila Ludvíka při lovu mrtvice a problém byl víceméně vyřešen. Roku 1348 otevírá v Praze první universitu severně od Alp a z Prahy se stává sídlo římského krále. Praha se co do velikosti zdvojnásobí výstavbou Nového města. Pražský hrad vystavěl do podoby, ve které je dodnes obdivován turisty, včetně katedrály svatého Víta (tedy mimo věží). České země rozšířil o Dolní Lužici, Horní Falc a Braniborsko. Takže považ, milý čtenáři, že Berlín byl provinciální město České koruny.

Roku 1355 byl v Římě korunován císařem. Protože nechal Italy víceméně na pokoji, přežil korunovační jízdu vcelku bez úhony. Tím ovšem zklamal básníka Petrarcu, který v Karlovi viděl osvoboditele Říma a nového vládce. Karel se raději stáhl do Prahy, kde měl přece jen jistější přízeň Čechů než nevyzpytatelných Italů. Nikdy neučinil chybu některých předchozích císařů a nesnažil se Italy začlenit do říše, ani kdyby ho sami přemlouvali. Roku 1356 vydal tzv. Zlatou bulu, významný říšský zákon, kde ustanovil sedm volitelů římského krále - mezi nimi i českého krále, potvrdil práva zemí Koruny české, nedělitelnost Čech a vedlejších zemí. Kurfiřty, kterých bylo celkem sedm, nabádal v bule, aby své potomky učili všem říšským řečem, německy, latinsky, italsky a česky. Možná toho chtěl po nich trochu moc, ale on sám dokonale ovládal pět jazyků, kromě zmíněných ještě francouzštinu, a tak zjevně nepovažoval mnohojazyčnost za problém, zvláště když kurfiřti měli být mocenskou elitou říše. Země Koruny české se staly nejvýznamnější zemí v rámci Svaté říše římské a Praha jedním z nejvýznamnějších evropských měst. Po Římu a Konstantinopoli byla tehdy Praha třetím největším městem Evropy.

Kromě velebení království měl Karel ještě jiné, z dnešního hlediska podivné koníčky. Sbíral například kousky mrtvol. Tedy ne ledajakých mrtvol, ale jen mrtvol svatořečených. Říkalo se tomu svaté ostatky. Obchodníci s rozličnými kostmi a údy měli žně, podařilo-li se jim přesvědčit Karla, že ten kus prstu nebo zkažený chrup patřil nějakému svatému mučedníkovi. Rád a často sepisoval zákony. O Zlaté bule již byla řeč, pro domorodce vymyslel zákoník známý pod názvem Majestas Carolina. Kromě pravidel pro odúmrť, vymezení královského majetku, který nesmí být zastaven apod., také zákoník určoval možnost odvolat se ke královskému soudu, zakazoval šlechtické spolky vytvořené bez vědomí krále. Šlechtě ponechal právo soudit poddané, ovšem zakázal útrpné tresty, jako řezání uší a nosů, sekání rukou, vypíchávání očí aj. Nerespektováním takového zákazu si šlechtic mohl přivodit ztrátu královské milosti, což v praxi znamenalo, že by mu král zabavil majetek. Šlechta si však svou kratochvíli nenechala vzít, a tak Karel, když viděl zarytý odpor, raději prohlásil, že zákoník upadl do ohně a shořel.

Kromě takových vznešených věcí, jako byla stavba chrámů, výroba korunovačních klenotů a sběr svatých ostatků, zasloužil se Karel i o přízemnější radosti. Naučil například domorodce pěstovat a pít víno. Také rozšířil do českých zemí nové ovoce – švestky, z něhož přičinliví obyvatelé zejména na Moravě záhy začali pálit lokální tvrdý alkohol, jménem slivovice. Domorodci dodnes tomuto ovoci říkají druhým názvem karlátky, z vděčnosti k moudrému panovníkovi.

Během své vlády Karel příliš nebojoval. Půtek si užil v mládí během svého působení v severní Itálii. Nejblíže válce byl roku 1363, kdy se proti Karlovi spojilo Rakousko, Polsko a Uhersko. Záminkou se stala údajná urážka uherské královny matky z úst Karla IV., který o ní měl prohlásit něco ve smyslu, že je věčně opilá čubka. Rakušané a Poláci vyhlásili Čechům válku kvůli urážce majestátu, Maďaři kvůli vyzrazení státního tajemství. Válce Karel zabránil tak, že se přiženil polskému králi do rodiny.

Některými historiky bývá Karel nazýván popským králem. Pravdou je, že zbožný byl, o čemž svědčí jeho záliba ve sběru svatých relikvií. Nějakým fanatikem ovšem nebyl. Krom sodomitů se k ostatním „úchylkám“ od církve svaté choval relativně tolerantně. Když mu reformní kazatel Jan Milíč z Kroměříže vmetl osobně do tváře, že je antikrist, neskončil kupodivu na hranici, ale jen na pár dní v královské šatlavě, než vychladl jak Karel, tak horlivý kazatel.

Když roku 1378 Karel IV. umíral, zanechal po sobě nejen tři syny, ale hlavně novou majestátní Prahu, zrenovovaný Pražský hrad s katedrálou, mostem a universitou, majestátní Karlštejn, ale také hladovou zeď, jakýsi Karlův sociální program středověku v boji proti nezaměstnanosti. Aby nezaměstnané nevystavil pokušení dát se na zlodějskou dráhu, rozhodl se, že jim bude vyplácet podporu. Nikoli ale jen tak. Museli docházet na stavbu tzv. hladové zdi a za práci dostávali příslušný peníz. Zeď nikdo nepotřeboval, jediným jejím smyslem bylo to, aby nezaměstnaní tovaryši netrpěli nouzí a zároveň aby pomoc nedostali bez vlastního přičinění. Možná inspirativní dodnes. Bohužel značná část Karlovy práce na povznesení země vzala za své v důsledku husitských válek, které vypukly 40 let po Karlově skonu.