Existuje-li právní nebe, je tam dnes živo. Apoštolové práva, jindy tak důstojní a rozvážní, šuškají si o překot a v róbách připonadzvižených přebíhají k nebeským oknům a vratům vyhlížet nového apoštolíka. Tu a tam někdo, mimo zvyklosti, neuhlídá úsměv od ucha k uchu. Pár z těch vůbec nejdůstojnějších koncipientních andělů se v předsálí dokonce plácá smíchy do kolen. Z pražských Vinohrad přichází Vojtěch Cepl.

Bez povinnosti dodatečných zkoušek a právnického očistce, cestou přímou, vyhrazenou vyvoleným apoštolům práva už za života. Vyzařoval už na zemi úctu k právu, jako každý správný světec ne-právník vyzařuje nábožnost. Právo prohlásil za umění dobra a spravedlnosti a s andělskou trpělivostí tvrdil, že nám, lidem, mají vládnout pravidla a nikoliv jiní lidé. Říkával to doma i ve světě, a rozdával tím naději. Jeho zapálená kázání o právu svobodných občanů budou vzpomínat v zemích poškozených násilím a konflikty, od Bosny po Kurdistán. Pamatovat si ho budou nejenom pro jeho moudrost, ale i laskavost. Uměl se totiž smát, smát věcem vážným i nevážným, i sám sobě - a smích rozdávat. Ten smích rozdával promíchaný s úctou a nekonečným člověčenstvím.

Vztahoval se k věcem a pojmům, větším než dnešek. S věčným úsměvem říkával přátelům, aby českým držitelům moci znovu a znovu, jen tak a spíše z výchovných důvodů, zadávali otázku, zda dokáží odhadnout, jak stará je tato právní zásada: „Nikomu nezcizíme, nikomu neupřeme, nikomu nezdržíme právo a spravedlnost.“ Pokud vím, nikdy to nikdo z nich neuhodl. Profesor Vojtěch Cepl, jako všichni apoštolové práva, ale věděl přesně, že od 15. června tisíc dvanáct set patnáct tvoří tento výrok bránu do světa vlády práva nad světskou mocí, známou jako Magna Charta Libertatum.

To, že to čeští političtí mocní nevěděli, jeho velkorysosti nevadilo. To, nad čím se ušklíbal, bylo, že to vědět nechtěli. On však, jako správný apoštol, věděl, že osm set let je tak správná doba na to, aby se i v Praze začalo mluvit otevřeně a začala se vracet naděje. A tak s úsměvem při setkáních s mocnými stejně jako se studenty opakoval svým neopakovatelným hlasem s pečlivou výslovností, že zneužívání pravidel vládou jakékoliv věrchušky, která právo užívá jako nástroj útisku, vede jenom k tomu, že lidé začnou právo obcházet, nedůvěřovat mu a nesnášet ho. I v demokracii, kde politické strany bývají v pokušení využívat peníze k ovlivňování voličů a svěřená moc se vyměňuje za peníze. A jakoby z výšin nebe práva, kam odjakživa patřil, znova a znova opakoval: „Mají nám vládnout pravidla, nikoliv lidé.“

Díky za naději, a šťastnou cestu, Vojtěchu Úctyhodný a Dobrověrný…

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)