„Mým celoživotním tématem byl Bůh a občas i ďábel, který z toho vycházel jako protiváha, jako protivník. Obě tato témata sleduji od začátku, co jsem se v mládí s otázkami víry začal zabývat.

Vzpomínám si často na definici apoštola Pavla, když říká: Ďábel obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by sežral. To mi připadá víc pravdivé než nějaký takový posměšek moderního člověka, že žádný ďábel neexistuje, ale přitom mu stále znova skáčeme na špek.

Trochu jsem to měl za minulého režimu snazší, kdy jsem zazpíval ‚Řekni ďáblovi ne‘ a všichni věděli, koho myslím. Dneska rozhodně nechci na nikoho ukazovat a démonizovat ho, a tak spíš říkám, že zlo bylo vždycky trochu skryté, že nebylo úplně zjevné, že by ho měl někdo psané na čepici, ale přesto se musíme mít na pozoru před ním každý den znovu v sobě samém i v okolí: v rodině, všude, kde člověk je, tak máme vědět, že zlo existuje, že je rozpínavé, že chce člověka svést z jeho cesty. Takových ohrožení je mnoho a každý to zná jistě sám.“

To jsou slova evangelického faráře a undergroundového zpěváka Svatopluka Karáska z roku 2002, kdy byl zvolen jako nezávislý na kandidátce KDU-ČSL a US-DEU do parlamentu.

Ale do obecného povědomí lidí se dostal mnohem dříve, a sice právě jako evangelický farář a zpěvák. Už v roce 1964 založil společně s Vratislavem Brabcem v Mělníku divadélko. V roce 1968 absolvoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, ale jako farář směl působit jen do roku 1973, kdy mu byl odebrán souhlas k výkonu duchovenské služby.

Poté pracoval jako kastelán na hradě Houska a věnoval se hlavně muzice opět s Vratislavem Brabcem a dalšími v hudební skupině Plastic People, s kterou byl v roce 1976 odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody z politických důvodů. Tento proces byl jedním z podnětů, který vedl k založení Charty 77, tu Sváťa Karásek po propuštění hned podepsal.

Počátkem roku 1980, po čtrnácti vyšetřovacích vazbách, na nátlak StB byl donucen s třemi dětmi a ženou Stáňou k emigraci. Jako farář působil od roku 1981 až do roku 1997 v Curychu. Tam jsme se také hned v roce 1981 poznali, protože jsem tam v jedné místní galerii, která patřila manželovi malířky Zdenky Krejčové, slavil 40. narozeniny. Sváťa Karásek spolu s Karlem Krylem mi tam přijeli zazpívat.

Tenkrát mi oba slíbili, že mi zazpívají ještě jednou na mém pohřbu. Bohužel oba zemřeli dřív: Sváťa Karásek 20. prosince v Praze po zápalu plic v Nemocnici Na Františku a po cévní mozkové mrtvici, kterou prodělal již v roce 2010: ta mu již nedovolila plnohodnotný život. Říkal, že nemoc z něj udělala „tichého faráře“.

To ale neznamenalo, že se o dění kolem sebe aktivně nezajímal. Naopak se situací trápil. Vzpomínám si na jeho výrok: „Odhodili jsme jakési vědomí kontinuity, že jsme účastníky něčeho, o co usilovaly generace před námi a o co budou usilovat generace, co přijdou po nás.“ Na tuto Sváťovu větu bychom neměli zapomenout.