Kdo se jen trochu zajímá o baťovskou problematiku, ten dobře ví, jak moc jsou tato hodnocení nespravedlivá. Já sám jsem se v posledním roce snažil na stránkách NP mnohá z nich uvést na pravou míru. Pro mě byl Jan Baťa vždy především neobyčejně originální osobností, jejíž vizionářské nápady mnohokrát předběhly dobu. O jejich mimořádnosti svědčí i to, že je oceňovali i lidé, kteří jinak pro jejich autora neměli dobrého slova - např. Ferdinand Menčík, bratranec a blízký spolupracovník Tomáše Bati Jr., s nímž se Jan Baťa dlouhá léta soudil o vlastnictví baťovských zahraničních továren (o tom můj text na Psu Jan Baťa vs. Tomáš Baťa Jr.). Podle některých názorů to byl právě Jan Baťa, kdo přesvědčil Tomáše Baťu začátkem 20. let k padesátiprocentnímu snížení cen, které rozpoutalo nákupní boom, jímž se Baťova firma odrazila ke svým úspěchům v dvacátých letech. Začátkem třicátých let, kdy světem obcházela vlna protekcionalismu, údajně právě Jan Baťa prohlásil: „Když nemůžeme vyvážet boty, tak budeme vyvážet továrny“. A tím se Baťovy podniky odrazily ke svému mezinárodnímu rozmachu let třicátých. O neobyčejné originalitě jeho myšlenek svědčí i kniha Budujeme stát pro 40 milionů, pozoruhodné dílo, zabývající se komplexním rozvojem Českých zemí, Slovenska a podkarpatské Rusi. Jako ilustrace Baťova neortodoxního uvažování se mi ale vždy nejvíc líbilo jeho hodnocení Nerudova pana Vorla, oběšeného malostranského krupaře. Ve škole nás učili, že to byl chudák, jehož měšťácké předsudky dohnaly až k sebevraždě. Baťa ho ale viděl jako špatného obchodníka, který nedokázal přijít s něčím novým, jen seděl s rukama v klíně a pořád dokola si opakoval „Ono to půjde“, navíc měl v prodejně nakouřeno jak v čadírně, a proto po zásluze zkrachoval.
Jedním z Baťových životních nápadů bylo osidlování neobydlených oblastí, které sám realizoval v brazilském vnitrozemí. Někteří to dodnes považují za nacisty inspirovanou snahu o vysídlení českého národa do Patagonie, ve skutečnosti se jednalo o velmi ušlechtilou snahu kultivovat doposud nedotčené oblasti naší planety a zároveň tím vyřešit otázku přelidnění některých částí světa. Začátkem roku 1938 (tedy v době, kdy o žádných nacistech v Československu nemůže být řeči) napsal fejeton „Osidlovat!“, začínající slovy pro vizionáře Baťu příznačnými: „Je to divný svět, ve kterém žijeme!“. Následně nastiňuje svou vizi, že lidstvo by mělo zaměřit své úsilí a investovat své prostředky nikoliv do války (o níž se v té době už zcela otevřeně mluvilo), ale do hledání nových příležitostí pro mírové fungování tohoto světa. Jako alternativu horečného zbrojení tu nabízí úsilí o kultivaci (nikoliv drancování, neboť Baťův vztah k životnímu prostředí byl už tehdy velmi pokorný- i v tom byl průkopníkem) doposud nedotčených oblastí naší planety, čímž by lidstvo získalo bohaté surovinové zdroje, mnoho milionů pracovních příležitostí a zároveň by se tím vyřešil už tehdy aktuální problém přelidnění některých částí Země. Baťa vychází ze své základní životní úvahy, podle které kdo pracuje, nemá čas ani zájem válčit. Úvaha je to možná naivní, ale nepovažoval bych ji za beznadějně utopickou. Především proto, že Baťa během války a po válce tuto svou vizi skutečně realizoval. Sice v mnohem skromnějším měřítku, než původně plánoval (neboť měl kvůli majetkovým sporům se svým synovcem odstavené účty a proto své vize musel realizovat jen s minimálními prostředky), ale přesto dokázal v brazilském vnitrozemí vybudovat řadu měst. V roce 1957 byl za tyto své snahy navržen na Nobelovu cenu míru. Že jste o tom nevěděli? Není divu, v oficiálním seznamu kandidátů jméno Jana Bati nenajdete. On se totiž své kandidatury sám dobrovolně vzdal a podpořil jiného z kandidátů, tehdejšího brazilského prezidenta Rondona (Brazílie by měla mít jen jednoho kandidáta). Netuším, kolik Nobelových kandidátů se za více než stoletou historii těchto cen své nominace dobrovolně vzdalo, ale myslím že jich moc nebude. A takový člověk je prosím pěkně dodnes některými označován za narcistického megalomana.
Mimořádnost Jana Bati ale vidím především v tom, že se nikdy předtím ani poté nikomu nepodařilo zlomit onu typicky českou knedlíkovou povahu takovým způsobem, jako Baťům ve Zlíně. Základy bezesporu položil Tomáš Baťa, ale Jan Baťa na něj skvěle navázal a jeho vize ještě rozvinul. Oběma Baťům velmi záleželo na tom, aby si jejich podnik vychoval schopné zaměstnance, kteří dokážou Baťovy výrobky navrhovat, vyrábět i prodávat. Tak se zrodila myšlenka „Baťových mladých mužů“ a posléze i „Baťových mladých žen“, která poskytovala mladým lidem vzdělání a výchovu do té doby nevídanou. Pro mnohé z nich to byl skutečně odrazový můstek ke skvělé kariéře, která často vůbec nebyla spojena s Baťovými podniky. Díky Baťům v Československu vyrostla neobyčejně schopná a sebevědomá generace a lze jen domýšlet, co všechno by této zemi mohli přinést, kdyby dostali možnost ji pomáhat. Vedle nich tu samozřejmě byli i náležitě vycepovaní starší zaměstnanci. Nikde jinde se nepodařilo naočkovat tolika lidem zároveň pracovitost, sebevědomí a odvahu. Říkalo se tomu „zlínský“, nebo též „baťovský“ duch. Tím mohli Baťové přispět naší zemi nejvíc, kdyby pár let poté nezačaly být právě tyto vlastnosti považovány za trestuhodné „buržoazní úchylky“.
Proč má tedy tato originální osobnost dodnes tak špatnou pověst? Vím (ale nechápu), že mnohým dodnes stačí k odsouzení už jeho příslušnost k továrnickému stavu. Jan Baťa byl továrník- to se zpochybnit nedá. Byl to ovšem továrník v tom nejlepším slova smyslu- továrník dbající o blaho svých zaměstnanců. Jeho hlavní zájem byl vždy na tom, aby lidé, podniky a celá země prosperovali, byli úspěšní a mohli lépe žít. To pro něj bylo na prvním místě a velmi hlasitě to vždy hlásal. A to je možná druhý důvod jeho neobliby. Často se díky tomu totiž dostal do střetu s lidmi, kteří tyto hodnoty za nejdůležitější nepovažovali. Když v roce 1937 během své obchodní cesty kolem světa pobýval v Itálii, zaujal ho způsob, jakým bylo v Římě vybudováno sportovní centrum Forum Mussolini. Napsal o tom fejeton, který byl otištěn v deníku Zlín a následně ho přetiskly i některé celostátní deníky. A strhl se poprask- Baťa obdivuje Mussoliniho! Z těchto nedorozumění začal vznikat nepřesný dojem o Jana Baťovi, jehož jsme svědky dodnes. On přitom byl ohromným vlastencem (mj. velmi aktivním členem zlínského Sokola), kterému ležel osud této země na srdci jako málokomu jinému.
Nebyl však člověkem politikaření a jeho obchodnická přímočarost a nefalšovaná upřímnost mu nadělali řadu nepřátel- bohužel dost často právě mezi těmi, kteří měli moc a psali dějiny a proto mu dokázali náležitě zatopit za života i po smrti. Snažil se například o urovnání česko- slovenské otázky, která se už ke konci první republiky dostávala na přetřes. Chtěl vystupovat jako prostředník mezi prezidentem Edvardem Benešem a luďáckým předákem Josefem Tisem. Výsledek byl, že oba pánové jeho dobré vůle spíše zneužívali a nakonec si je svým přímočarým chováním bez jakýchkoliv diplomatických kliček oba znepřátelil. S Edvardem Benešem se poté dostal do ještě zásadnějšího sporu ohledně boje proti nacismu. Vlastenec Baťa se snažil být Československu i v tomto co nejprospěšnější a spolu se svým zaměstnanci věnoval na obranu země 30 milionů korun- pravděpodobně největší soukromý příspěvek. Jenže v létě roku 1938 se na Hradčanech sešel s prezidentem Benešem, kterého se snažil vyburcovat k větší aktivitě a jako příklad mu uvedl jeho (Benešovo) odhodlání při jarní mobilizaci. Beneš údajně reagoval slovy „Vůbec si nejsem jistý, jestli jsme tehdy udělali dobře“. Baťa si po tomto rozhovoru o Benešovi poznamenal: „Žába! Ten člověk nemůže mít v žilách krev!“. Navzdory tomu, když se za války oba setkali v Londýně, nabídl Benešovi spolupráci. Ten reagoval známým výrokem: „Každý bychom se měli věnovat svému- vy ševcovině, já diplomacii.“ Poté Beneš po celou dobu války odmítal být jakkoliv spojován s Baťou a ačkoliv od něj ochotně přijímal statisícové sponzorské dary, výslovně si nepřál, aby na nich bylo uváděno Baťovo jméno. Po válce si pak s jeho svolením (možná i do značné míry z jeho iniciativy) mohli všichni, kdo Baťu nesnášeli s chutí kopnout do nenáviděného průmyslníka, který neměl příliš možností se z Brazílie bránit. A toto kopání mělo mimo jiné i formu dehonestace, kdy z Bati, ve skutečnosti odsouzeného za velmi pochybné přečiny (viz můj text na Psu Proces s Janem Baťou 2), udělali zrádce a kolaboranta.
Asi se lze těžko divit pošramocené pověsti člověka, o němž se lidé v této zemi čtyřicet let dozvídali převážně ze slátané agitky jménem Botostroj. V poslední době se však o tomto tématu naštěstí začíná mluvit, takže můžeme doufat, že jednou skutečně v souladu s Baťovými posledními slovy vyplave pravda na povrch jak olej na hladinu a zásluhy jednoho z nejschopnějších podnikatelů naší historie budou spravedlivě zhodnoceny. Věřím, že za deset let si Česká republika bude s úctou připomínat stodvacáté výročí narození průmyslníka, který dokázal věci v českých podmínkách nevídané.