OSOBNOST: Služebnice z nejužitečnějších
Zemřela socioložka a disidentka Jiřina Šiklová, bylo jí 85 let
V sobotu večer a v neděli bylo hodně lidí smutných, protože se dozvěděli, že navždy odešla Jiřina Šiklová. Soudím ale, že nikdo nepropadal zoufalství – to by jim vzpomínka na Jiřinu nedovolila. Určitě jim vytanulo na mysli, co by řekla: že pětaosmdesát je vysoký věk a že ostatně každý jednou umře.Jiřina Šiklová byla velice nepatetická, naopak, dalo by se asi říci, že byla praktická. Když čtu nebo slyším, že byla „bojovnice“, přivádí mě to do rozpaků. Bojovnici si představuji jako okázalejší osobu, jako někoho, kdo táhne do boje s korouhví a šikuje za sebou davy. Taková představa mým vzpomínkám na Jiřinu vůbec neodpovídá.
Cesta životem
Narodila se 17. června 1935 ve slušně situované pražské rodině, vystudovala na Filozofické fakultě historii a filozofii, vstoupila do KSČ. Na fakultě zůstala jako vyučující a v roce 1965 spoluzakládala katedru sociologie – v té době už to bylo možné, na rozdíl od dob stalinismu už sociologie nebyla „buržoazní pavěda“. Ze všech sil se zapojila do obrodného procesu, v roce 1967 přemlouvala své kolegy, kteří chtěli z KSČ odejít, aby to nedělali, že se dá prosadit ledacos užitečného. Jenže pak přijely tanky, možnosti změn k lepšímu zanikly a Jiřina z KSČ vystoupila. Jak bylo v té době zvykem, následoval vyhazov z fakulty a ona si našla místo uklízečky.
Jiřina Šiklová
Nevím, nakolik si ten, kdo to nezažil, umí tu situaci představit: bylo by přece stačilo, aby odvolala svá předchozí slova, zřekla se podpisu pod prohlášeními, které podepsala, přikrčila se, „držela hubu a krok“, jak se hezky říkalo… a mohla pokračovat ve vysokoškolské dráze. Za husákovské normalizace režim nepožadoval, aby člověk byl jeho plamenným stoupencem, stačilo udržovat zdání: jít na 1. máje do průvodu a za prvním rohem se vytratit, občas na schůzi zvednout ruku pro usnesení – a jinak si člověk mohl myslet a do značné míry i dělat, co chtěl.
Tahle normalizační cesta ale nebyla pro Jiřinu. Nepotřebovala vášnivě hlásat svou pravdu, ale v žádném případě si nehodlala házet na hlavu bláto. Podstata jejího působení byla jiná. Jednak pořád a pořád četla a vzdělávala se, jednak pořád něco psala a diskutovala se stejně i jinak smýšlejícími.
Byla člověkem služby: někdy jsem mívala dojem, že v každé volné chvilce pase po tom, jak komu a čemu pomoci. Na vlastní výhody přitom nedbala a nebála se rizika. Od začátku sedmdesátých let dělala to nejnebezpečnější: věnovala se pašování literatury. Té zahraniční sem a té československé, kterou režim bezostyšně cenzuroval, zase na Západ, kde mohla vycházet.
Mohli ji za to zavřít – a to ne za podvracení republiky, ale za špionáž a za tu by byl trest jako hrom. O Jiřině Šiklové se teď mluví jako o „chartistce“. Není to úplně přesné, Jiřina Chartu 77 podepsala na začátku roku 1989. Není to ale ani nepřesné: s chartisty byla v čilém (pokud možno tajném) styku, žila jejich životem a vykonávala pro ně tu nejnebezpečnější službu.
Případ karavan
V květnu 1981 „spadla klec“ – na hranicích Státní bezpečnost (na udání) odhalila auto, v němž dva francouzští občané pašovali ve skrytých prostorách náklad knih, písemností a dopisů. A Jiřina putovala s desítkou dalších do vazby.
Později říkala, že kdyby věděla, že ji za rok pustí, nijak by si s tím nelámala hlavu, že to pro ni jako pro socioložku byla zajímavá zkušenost. Určitě byla – a pro její spoluvězeňkyně taky. Dovedu si živě představit, jak jim v cele organizovala život: ráno rozcvička, přes den učení jazykům… Ale to byla celá ona: dělala to bez nátlaku, jemným přesvědčováním dokázala člověka dovést k tomu, že chtěl sám dělat to, co navrhovala.
Manipulace s nevědomými vězeňkyněmi? Ale vůbec ne! Jiřina se k nim chovala stejně jako ke svým přátelům a známým na svobodě. S neuvěřitelnou energií vymýšlela argumenty, které na lidi platí – a dokázala ty lidi dobře odhadnout.
Proces s pašeráky literatury a tiskovin se nikdy nekonal a Jiřina v těsné spolupráci s chartisty pracovala i po poměrně nečekaném propuštění.
Ve svobodné společnosti
Komunismus se zhroutil a Jiřina se mohla vrátit na fakultu. A hned zas přicházela s něčím novým. Založila katedru sociální práce, založila Centrum a knihovnu Gender Studies. Feministka? No, nevím – nepoznala jsem v životě moc žen, které by byly celoživotně tak pevně přesvědčeny, že žena a muž jsou si rovni a že nejsou stejní. Jiřina ale celý život sledovala, o čem se diskutuje a píše ve světě, a snažila se to přenášet sem.
Na co si nepochybně vzpomene každý, kdo ji znal, byla její nezdolná energie. Slyšela jsem dokonce jemně posměšná slova, že se snad večer před spaním zapíná do zásuvky – a znělo to celkem věrohodně, Jiřinina energie byla opravdu nezdolná. A neúnavně ji využívala, aby pomohla každé myšlence i člověku, který to zrovna potřeboval.
Na vlastní slávu a prospěch přitom ani nevzdechla – příkladem může být knížka Stoupenci proměn o západních studentských hnutích šedesátých let. Ta byla připravená k vydání v roce 1969, ale tomu už normalizace zabránila. Jiřina ji uložila do gauče a na desítky let na ni zapomněla. Když ji v roce 2012 našla, nemusela na ní prakticky nic měnit.
Odpočívej v pokoji, Jiřino. A my jsme o hodně ochuzeni.
LN, 24.5.2021