Politický romantik, vizionář, reformní komunista. Jaroslav Šabata patřil k nejnálepkovanějším aktérům disentu. Kdo vyčnívá, provokuje, láká k bulvárním zkratkám. To platí v konzumní demokracii i v totalitní opozici. Je ale romantikem ten, kdo důsledně využívá politických nástrojů k prosazení svého cíle? Je vizionářem autor promyšleného politického programu?

Vytrvale opakované označení „reformní komunista“ pak musí Jaroslava Šabatu mrzet nejvíce. Být „reformní“ předpokládá „vylepšování“. To už snad blíže pravdě je popisování Jaroslava Šabaty coby permanentního revolucionáře. Ne že by usiloval o zabetonování, natahování jednou započaté revoluce. Spíše lze hovořit o dynamice dané stále novými, takřka každodenními revolucemi.

Ještě přesněji: je symbolem zápasu o změnu nikoli kvantitativní, nýbrž kvalitativní. V rámci polemiky nad chartovním dokumentem „Právo na dějiny“ v polovině 80. let napsal, že ve sporu je možné vidět „odraz starých, tradičně ideových politických konfliktů. Ale jde o to, jestli je budeme chápat jako jejich prosté pokračování, anebo jako pozitivní tříbení stanovisek, jež vede k formování nové, ideově politické orientace.“

Sotva se s ním v roce 1970 „strana minulosti“, KSČ, rozloučila, jal se projektovat „stranu budoucnosti“, hlásající dialog s mocí. Vedl diskusi s exkomunistickými funkcionáři a „Pamětní zápis“, který později vešel ve známost jako „Malý akční program“ postoupil rýsující se opoziční skupině socialistů. Programové debaty však byly tím posledním, o co komunističtí normalizátoři stáli. O letákových předvolebních akcích (Šabatův podpis: „komunista v opozici“) počátkem 70. let volby nemluvě.

Ani vězeňská cela nevzala Šabatovi fantazii. Otevřené dopisy z Borů v roce 1973 putovaly za generálními tajemníky britské a čs. komunistické strany. Následovalo stěhování do hermetické izolace v Litoměřicích a po propuštění varování, že psát z kriminálu Husákovi a nabízet mu dialog je pro politického vězně, který si váží sám sebe, něco velmi nepatřičného.

Charty 77 – seznámil jej s ní po Vánocích 1976 Jiří Muller - se nejprve zalekl. Byl sklíčen tím, že opozice důkladně ukrytá před zraky orgánů režimu zřejmě nic neřekne ani spoluobčanům. Sám totiž vždy trval na maximální transparentnosti a otevřenosti jakýchkoli politických kroků. Zralost situace, v níž šlo prezentovat projekt „legitimní“, ale i „legální“ opozice však Jaroslava Šabatu příjemně překvapila. Chartu tak mohl považovat za svrchovaně politický čin. Při sbírání dalších podpisů měl příležitost potkat se i s lidmi zcela odlišné životní zkušenosti a ideové profilace. Zároveň piloval své představy o poslání disentu. Již v létě 1977 argumentoval pro „budování a zpevnění struktur Charty coby potenciální opozice“ a poté se musel bránit obviněním, že ji „po marxisticku“ politizuje. Jenže: „Nikdy jsem nemohl pochopit, jak bychom se mohli zařídit ve svém zvláštním světě (obci) vedle světa moci, která samozřejmě žádnou polis (obcí) nebyla a nemohla být.“

Po druhém Šabatově věznění přišel v roce 1981 pro řadu „barvoslepých“ šok. Svlékl starou kůži, protože mu narostla nová: ani reformní komunista, ani komunista v opozici, ale „demokrat novodemokratické orientace“. Takový, jenž sází na tlak zdola, obnovení politické plurality i tržních vztahů a míní, že novým obratem v Evropě byly sociální a křesťanská demokracie postaveny před úkol vypracovat ucelenou ideologickou orientaci, která by vyšla z vnitřní logiky obou formací a vystřídala jak panující ideové vakuum, tak pokleslou rivalitu obou proudů. Podle Jaroslava Šabaty „nová demokracie neobnovuje panství superkapitálu, není prostou obnovou tradičních poměrů klasického evropského geopolitického půdorysu, není to převrat, jehož smyslem a cílem by byla obnova hegemonie velmocí.“

Heslo „Evropa Evropanům“ zradikalizoval v eseji o samosprávném kontinentu. Text vyzývající vymanit klasické liberální pravdy, které nabyly krizí reálného socialismu nový význam a smysl, z útočných a konfúzních novokonzervativních interpretací, položil základ Pražské výzvě (Dokument Charty 77 č.5/1985), adresované mírovému kongresu v Amsterodamu. Apelovala na překonání rozdělení Evropy a na pozadí KBSE zdůrazňovala potřebu programu evropské a evropsko-americké spolupráce. Konstatování, že „demokratická a svéprávná Evropa nemůže existovat, je-li kterémukoliv občanu, skupině či národu upíráno právo spolurozhodovat o událostech, ovlivňujících nejen každodenní život, ale samotné přežití,“ by si měli dnes a denně opakovat zejména referendum odmítající stoupenci umístění amerického radaru v Brdech. Pražská výzva nastolila také téma rozpuštění vojenských organizací NATO a Varšavské smlouvy.

„Neartikulujeme-li německou otázku demokraticky, pracujeme pro ty, kteří ji mohou uchopit jen nacionalisticky,“ prohlásil Jaroslav Šabata. Pražská výzva přiznala Němcům v perspektivě evropského sjednocení právo na seberealizaci, přimlouvala se za oslabení role hranic a za nástroj možné pozitivní proměny v Evropě označila mírovou smlouvu s Německem.

V říjnu 1988 vzniklo Hnutí za občanskou svobodu. Jaroslav Šabata stál u zrodu manifestu „Demokracie pro všechny“, vytyčujícího směřování k demokracii jako systému založenému na duchovní, politické i hospodářské pluralitě a vzájemné toleranci. Manifest byl výzvou společnosti, aby vstoupila do politiky. Sám o sobě skýtal politický program – včetně zrušení vedoucí úlohy KSČ, vzývání demokratické ústavy, reformy právního řádu, ale třeba i pozornosti věnované životnímu prostředí. HOS nebyl ideově kompaktní organizací, doplatil dokonce na osamostatňování se jednotlivých politických proudů v rámci disentu. Představoval však platformu pro jedince i skupiny napříč republikou, otevřené diskusi o budoucnosti země.

Ani Šabatovo Brno nezklamalo: diskrétní debatní kruhy přerostly v legendární komunální „Brněnská fóra“. Kolem HOS se shromáždila čerstvá a početná parta lidí bez dosavadních zkušeností z disentu. Hana Holcnerová vzpomíná, jak jí Jaroslav Šabata (neúspěšně) rozmlouval podpis Charty 77, jen aby mohl mladou krví infiltrovat oficiální struktury. Další signatář HOS Václav Umlauf pak popsal Šabatovy přednosti nezpochybnitelné ani jeho oponenty: nesmírný cit pro věci, které se rodí, ba schopnost prorokovat, ale hlavně nadání pro vedení politického dialogu.

Naštěstí i za 17. listopad 1989 přenesl Jaroslav Šabata svůj dar promýšlet ideové koncepce, pohánět kupředu události i lidi, propojovat různá prostředí a být mužem, s nímž jde cokoli a kdykoli bez předsudků probrat. Milan Uhde charakterizoval „Šabatovu pravdu“ jako spojení vášně, víry, znalosti, laskavosti, tolerance a věrnosti.

(Jaroslav Šabata *2.11.1927, 1945-70 člen KSČ, 1968-69 tajemník jihomoravského KV KSČ, 1951-69 VŠ učitel - katedry marxismu-leninismu a psychologie UJEP Brno, signatář Charty 77 a HOS, v letech 1971-76 a 1978-80 vězněn, 1990-1992 ministr vlády ČR)

Literární noviny č. 46/2007