Náhoda – či spíš rytmus kalendáře – způsobily, že letos 27. říjen připadl na pátek, a tak mohu zcela aktuálně připomenout, že je tomu dnes právě sto let, co se narodil Pavel Tigrid (tedy pokud se dá při stém výročí mluvit o nějaké aktuálnosti). Pokládám ho za největší osobnost československé emigrace z časů studené války už od doby, kdy jsem se o jeho existenci a činnosti něco dozvěděla. Nejsem nejspíš jediná, v úterý jsem byla v památníku na Vítkově na zahájení výstavy o Tigridovi, a to sté výročí se připomíná i mnohde jinde, třeba v Semilech po něm dnes s velkou slávou pojmenují náměstí.

Byl v emigraci poněkud netypický: nezapadal do všelijakých exilových organizací, jel si po vlastní dráze. Jako první ředitel československého vysílání Rádia Svobodná Evropa se moc neohřál a on i jeho žena Ivanka rádi vyprávěli, jak se v New Yorku živil jako číšník a vracel se k ránu s kapsami naditými drobnými, které dostal jako spropitné. Pak ale založil Svědectví a usmyslel si, že bude radši než s často rozhádanými exulanty obcovat s domovem. Nebyl první, s podobným záměrem založil Jerzy Giedroyć polský časopis Kultura a oba ty časopisy se těšily „doma“ nesmírnému zájmu a nepochybně měly značný vliv. Tigrid také stránky Svědectví ochotně propůjčoval autorům, žijícím v Československu, kde jejich texty vyjít nemohly. Bral svou práci jako službu, ne jako něco, čím se může proslavit a obohatit.

Pavel Tigrid byl smiřovač – byl pevně přesvědčen, že podmaněné národy nemůže osvobodit jen rytíř na bílém koni, který přicválá zvenčí, že v zemích sovětského bloku žijí lidé, kteří touží po svobodě a jsou ochotni pro ni ledacos riskovat. Pomáhal jim, jak mohl: jednou z hlavních zásad bylo, že lidé na Východě nemají být odříznuti od nových myšlenkových proudů ve svět. A tak byla pařížská redakce Svědectví jedním z míst, kde mohli návštěvníci dostat potřebnou literaturu a nejen to – zásoboval knihami kurýry a poskytoval jim adresy, na které mají knihy do Československa dovézt. Ten pramínek informací plynoucích ze Západu měl skutečně právě ten vliv, který jeho strůjci předpokládali, mimo jiné pomáhal udržovat vědomí, že lidé v podmaněných zemích nejsou zapomenuti.

Tigrid také byl společně s břevnovským opatem Anastázem Opaskem inspirátorem a vůdčím duchem každoročních setkání exulantů v německém Frankenu, která exil spojovala – scházeli se tam lidé velmi různého politického přesvědčení, kteří by si roky a desítky let dřív nejspíš za jeden stůl nesedli. A ti, kteří ještě žijí, na ta setkání vzpomínají s nadšením.

Nejvíc však na Pavla Tigrida vzpomínám kvůli jeho nezdolné důvěře, že není všechno ztraceno, že se vždycky dá něco dělat, že se vždycky najdou lidé, s nimiž se lze domluvit. Kvůli jeho humoru a vlídnosti měla Ivanka ve zvyku na otázku: „Kde je Pavel?“ odpovídat: „Šel zas někam šířit svou slunnou povahu.“ Bylo to výstižné označení.

LN, 27.10.2017