19.3.2024 | Svátek má Josef


OSOBNOST: Pravoš

25.2.2020

Pokud uvidíme nebo uslyšíme datum 25. únor, snad každý si doplní rok 1948. Nikdo k tomuto datu nemůže být lhostejný. Pocity budí zaslouženě nepříjemné, odsuzující a odpuzující. Pro někoho ale jsou to možná ještě vzpomínky vyvolávající zarosení očí. Těch snad už je opravdu jenom, chtělo by se věřit, pár stovek.

Staroměstské náměstí, zaplněné freneticky tleskajícími účastníky manifestace a ozbrojenými členy závodních stráží. Klement Gottwald v beranici - později jsme se dozvídali, že vypůjčené - na balkoně paláce Kinských. Za ním Rudolf Slánský. Poté, kdy strana prohlédla a odsoudila ho k trestu smrti, šikovným retušérem vymazaný.

Nebo záběry z Václavského náměstí a Gottwaldovo „Právě jsem se vrátil z Hradu…“

Takovými typickými pohledy jsme byli zahrnování 40 roků. Důsledky toho dne, ale nebyl to pouze tento den, kořeny těchto dějů byly podstatně hlubší, známe všichni. I ti se zarosenýma očima. Politické procesy, pracovní tábory na uranu, popravy, zničené životy v několika generacích, zničené hospodářství, ohnuté páteře, pochroumané charaktery.

Pravomil Raichl

Pochroumat charakter si ale nenechali všichni. Ti méně stateční poslouchali stanice západního rozhlasu, ti opravdu stateční se tomuto bezprávnému režimu postavili. Jedním z těch opravdu statečných byl tehdy 27letý mladík, který se teprve nedávno vrátil nikoli z Hradu, ale z gulagu, z východní fronty a od Dukly. Ve Svobodově armádě se setkal nejen s Heliodorem Píkou, ale i s pozdějším prokurátorem Karlem Vašem. Svůj nesouhlas se situací po válce, s postupnou ztrátou svobody a směřováním k nadvládě komunistů, dával najevo. Natolik, že začal navazovat styky s bývalými příslušníky z východní armády, o nichž věděl, že jsou s vývojem a směřováním republiky nespokojeni. V důsledku provokace byl zatčen a poté souzen ve vůbec prvním z politických procesů, v tzv. Mostecké špionážní aféře. Dne 11. května 1948 byl odsouzen k trestu smrti. Prezident Beneš rozsudek nepodepsal a trest byl změněn na doživotí. Následoval pobyt ve věznicích, opakované snahy o útěk, posléze ta nejbezpečnější věznice - Leopoldov. A odsud se mu utéci podařilo. S pomocí, jak sám říkal, dobrých lidí na Slovensku, na Moravě a v Čechách se dostal do americké zóny v Německu. A protože i tady se jej snažila československá StB unést, odešel do Spojených států. Vystudoval, oženil se, žije tam jeho šest dětí.

Po listopadu 1989 se znovu začal vracet domů, do Čech. Navštěvoval spolužáky, vyprávěl o své hájence v Oregonu i o synovi-šerifovi. Od prezidenta republiky dostal Řád bílého lva. S čím byl nespokojen, byla česká justice, která nebyla schopna se vypořádat s protagonisty procesů 50. let. Ve svých 81 letech chtěl proto prokurátora Vaše sprovodit ze světa kulkou z vlastní zbraně. Nestihl to.

Když já vidím datum 25. únor, vzpomenu si na telefonát starosty Petra Bradského a na jeho krátkou zprávu: “Pravoš umřel.“

Historik Jaroslav Čvančara napsal: „Historická paměť se generačně vytrácí a pro mentalitu dnešního mladého člověka, žijícího ve svobodném státě, řídícího se převážně pragmatickou filozofií úspěchu, mohou být mravní postoje občanů starší generace velmi vzdálené, až nepochopitelné.“

Plukovník Pravomil Raichl, kluk z vesnice, který miloval svoji zem a nikdy za to nic nechtěl, člověk, který nechtěl žít na kolenou a umřít v nesvobodě, zemřel ve své vlasti 25. února 2002.