Dějiny oblasti Sudet byly ve 20. století plné veletočů. Většina dnes ještě známých jmen této oblasti vyvolává spíše negativní emoce, byli však i lidé čistého smýšlení.

Obec Zadní Zvonková na jižní straně Lipenské přehrady bývala po několik století sídlem převážně německy mluvících sklářů, největšího rozmachu dosáhla v 19. století. Před začátkem první světové války žilo ve třech částech obce okolo 1600 obyvatel. Jednou z nejznámějších postav této vesnice byl její farář Engelmar Hubert Unzeitig.

Otec Hubert Engelmar Unzeitig

Narodil se 1. března 1911 v Hradci nad Svitavou severně od Brna v rolnické rodině, jeho otec padl na frontě, a tak se o něj a dalších pět dětí starala matka. V roce 1927 se rozhodl pro kněžskou a misionářskou službu. V sedmnácti letech tedy odešel do Reimlingenu v Německu, kde vstoupil do Kongregace marianhillských misionářů a přijal řeholní jméno Engelmar. Na kněze byl vysvěcen po studiích ve Würzburgu 6. srpna 1939.

Po začátku 2. sv. války byl poslán jako duchovní správce do obce Zadní Zvonková. Ve svých kázáních se začal dopouštět základního prohřešku totalitní doby - tedy nazývat věci pravými jmény. Stal se kritikem nacistického režimu a za své „záludné vyjadřování“ a „obranu Židů“ byl zatčen v dubnu 1941 gestapem. Po krátkém věznění byl poslán do koncentračního tábora v Dachau, kde byli internování „neposlušní“ duchovní pastýři.

V táboře byli internováni mimo jiné i ruští zajatci a otec Unzeitig se od nich naučil jejich rodnou řeč. V roce 1944 vypukla v táboře epidemie skvrnitého tyfu, jež si vybírala mezi podvyživenými vězni svou nejvyšší daň. Vedení tábora vyzvalo kněze, aby se přihlásili zejména k duchovní službě mezi nakaženými v té části tábora, kde byli shromažďování infikovaní nemocní. Engelmar Unzeitig byl jedním z dvaceti kněží, kteří odešli konat svou povinnost s vědomím, že jdou prakticky na jistou smrt. Ta jej dostihla krátce před osvobozením tábora v březnu 1945. Z uvedených dvaceti duchovních přežili jen dva.

V jednom z dopisů své sestře napsal: „Nic nám nedokáže vzít klidnou jistotu, že my všichni se cítíme v bezpečí Boží dlaně, jak o tom hovoří svatý Pavel: Ať už žijeme či jdeme na smrt, patříme Pánu! Veškeré naše konání, veškerá naše vůle i možnosti, co jiného je to než Jeho Milost, která nás nese a vede … Láska znásobuje síly, činí nás vynalézavými, činí nás vnitřně svobodnými a šťastnými.“

V táboře získal přezdívku „Anděl z Dachau“. Poprávu bylo zahájeno řízení k jeho beatifikaci.

Po pádu komunismu a s tím i železné opony, která spočívala v instalaci elektrického ohradníku okolo naší vlasti se zákazem vstupu občanů do tzv. hraničního pásma, nastala možnost zrenovovat kostel v Zadní Zvonkové a přilehlý zničený hřbitov a rovněž připomenout jméno tohoto bezesporu hrdinského kněze.

Kostel a hřbitov v Zadní Zvonkové těsně po listopadu 1989

Dnešní stav tamtéž

Jedno židovské přísloví říká, že k vítězství zla stačí, když slušní lidé nedělají nic. Otec Unzeitig i v nejtěžších podmínkách lidské existence, jež si dnes lze jen stěží představit, dělal v pekle tábora Dachau pro své okolí mnoho dobra a v nejryzejší podobě plnil své kněžské povolání následovat Krista a sloužit bližním.

Čest jeho památce.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora