Vážené dámy a pánové,

dovolte mi, abych organizátorům tohoto dnešního vzpomínkového setkání poděkoval za pozvání a abych jim poblahopřál k rozhodnutí právě teď – v předvečer jeho nedožitých 90tých narozenin – odhalit Pavlu Tigridovi tuto pamětní desku. Určitě si ji zaslouží.

Na Pavla Tigrida, který zemřel před čtyřmi roky, nezapomínáme. Kdybychom na něj měli zapomenout, upadla by v zapomnění jedna důležitá část naší minulosti a zejména našeho protikomunistického exilu – a to právě ta jeho část, která v dobách totality usilovala o to, aby lidé doma nezapomínali na to, že naše země bývala zemí demokratickou a svobodnou. Pavel Tigrid, který se narodil ve chvíli bolševického převratu v Rusku, a který se s fenoménem totalitarismu potýkal po celý svůj dlouhý a plodný život, svými nesčetnými a neúnavnými aktivitami pomáhal posilovat naděje svých krajanů na opětovný návrat svobodných poměrů. Když k tomu došlo, neváhal vrátit se do vlasti a dát všechny své síly k obnovení demokracie a svobody u nás doma. To mnozí neudělali.

Každý zde dnes jistě připomene něco jiného, ale já cítím povinnost zmínit okamžiky, kdy se stal členem české vlády, ve které vystupoval nejen jako kompetentní představitel resortu kultury, ale hlavně jako vážený a respektovaný účastník obecnějších diskusí. Byl jsem rád, že je mým ministrem i z důvodů symbolických.

Patřil k lidem, kteří se nestali odpůrci komunismu kvůli nějaké osobní křivdě, ale kvůli principům, kterým celoživotně věřil, za něž bojoval a o něž usiloval. Tak jsem ho sledoval, vnímal a četl po celou dobu jeho exilového působení v Paříži, tak jsem ho poznal jako moudrého spolupracovníka. Poprvé jsem se s ním „naživo“ setkal v rakouském Alpbachu v tragické chvíli srpna roku 1968. Při státní návštěvě v Paříži v červenci roku 2003 jsem se s ním viděl naposledy. Bylo tehdy strašné vedro a on už se necítil nejlépe.

Deska s jeho jménem, kterou zde dnes společně odhalujeme, má ve svém názvu jedno z nejdůležitějších slov: slovo paměť. Slovo tak důležité pro Pavla Tigrida a stejně tak pro každého z nás, kdo víme, že bez paměti žádná smysluplná budoucnost neexistuje.

Je mi proto více než jenom ctí, že jsem se tohoto setkání mohl zúčastnit a promluvit na něm.

Děkuji Vám.

Židovské muzeum, Praha, 25. října 2007