V záři ční tam Božské trůny…

Mezi nejvýznačnější rodáky Beskyd nesporně patří významný podnikatel, stavitel železnic, rodák z Nového Jičína Karel Schwarz (1817–1898). V roce 2012 vydal Klub rodáků a přátel Nového Jičína skvělou publikaci o životě tohoto muže. Autorem titulu s názvem Karel Schwarz – Muž s životním krédem Práce ctí je předseda Klubu rodáků a přátel Nového Jičína, náš přítel a spolupracovník Pavel Wessely. S jeho souhlasem používáme v následujícím textu některé citace, fakta a dokumenty z uvedené knihy. Autor, za jehož starostování v letech 1994–2002 Nový Jičín rozkvetl nejen do krásy stavební, ale i kulturní, v úvodu publikace mimo jiné napsal:

„Nejméně tisíckrát jsem v době nedlouho po druhé světové válce míjel cestou do školy v Žilině u Nového Jičína nenápadné stavení na pravém břehu říčky Jičínky. Ta dodnes tvoří hranici s okresním městem, starobylým Novým Jičínem. Zaznamenal jsem sice, že se onomu domu říkalo chudobinec a jakási deska u vchodu nesla pro mne nesrozumitelný německý nápis. To ovšem tehdy žáka základní školy ani příliš nezajímalo… Žádný z tehdejších kantorů žilinské obecné školy se však nikdy nezmínil, čím je domek se žilinským číslem 136 pozoruhodný. Řeklo by se, není divu. Vždyť úkolem pedagogů v poválečné době bylo v sudetských obcích a městech vymýtit vše, co připomínalo německou minulost, přirozeně včetně německého názvu obce Söhle, dnešní Žiliny, a také jejích významných synů… O jednom z nich jsem se měl dozvědět až o padesát let později, kdy jsem se stal starostou města. Na novojičínskou radnici tenkrát přivedl historik tehdejšího Muzea Novojičínska, p. o. PhDr. Jaroslav Zezulčík jistého Petra Schindlera ze Salzburgu, který mi věnoval skripta obsahující výsledek svého, tehdy asi patnáctiletého bádání. Na titulní straně díla stálo:,KARL FREIHERR VON SCHWARZ – Eisenbahn – Beumeister‘… Až když se mi o pár let později dostala do rukou novější, značně rozšířená podoba biografického díla Petra Schindlera, uvědomil jsem si plně, kým a jakou osobností byl člověk jménem Karel Schwarz, jehož rodný dům v Žilině u Nového Jičína se nacházel deset minut cesty od mého rodného domu… Karel Schwarz byl přímo pohádkový příklad příběhu chlapce z chudých poměrů, který se díky nadání a především neskutečné píli a houževnatosti stal jednou z nejvýznamnějších podnikatelských osobností své doby v celé rakousko-uherské monarchii. A to se ukázalo pro mé zaujetí nejzávažnější…“

Karel Schwarz byl šestým synem obecního písaře Josefa Schwarze a jeho ženy Barbory. Již na jičínské měšťance se projevil chlapcův talent pro stavitelství (jeho základy se učily již v tomto typu škol), a proto ho otec poslal do učení k novojičínskému stavebnímu mistrovi Makovi. Naši dávní tatínkové (na rozdíl od těch dnešních) byli velice prozíraví a praktičtí. Maně se člověku vybavuje paralela s jiným osudem významného budoucího architekta Josefa Maria Olbricha (1867–1908), kterého jeho otec, majitel cihelny v Opavě, nechal vyučit zedníkem u místní firmy, jejíž majitel Hubert Kment ho později doporučil ke studiu stavebního oddělení vídeňské průmyslovky. A po maturitě ho jeho opavský zaměstnavatel stavitel Augustin Bartel opět doporučil ke studiu na vídeňské akademii, neboť tehdy již bylo zřejmo, že z něj roste vynikající architekt a projektant.

Je pozoruhodné, že již v době učení si Karel Schwarz oblíbil verše tehdy uctívaného dramatika a básníka Friedricha Schillera (1759–1805). Ten především ve svých básních hájí svobodu a práva člověka. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu.

Opět se nám zde vybavuje jistá paralela s osudem „osvoboditele sedláků“ Hanse Kudlicha (1823–1917), který na podzim roku 1848 prosadil na říšském sněmu zákon o zrušení roboty. Myšlení tohoto sedláckého synka ze slezského Úvalna velmi silně ovlivnil právě Friedrich Schiller, jehož sny o svobodě člověka dovedly Hanse Kudlicha a jeho druhy na jaře 1848 na vídeňské barikády.

Karel Schwarz

Karel Schwarz po vyučení studoval na stavovské akademii v Olomouci stavitelství a již v prvním zaměstnání je mu svěřena stavba přádelny lnu v Šumperku. Poté absolvuje poznávací cestu do Itálie. V Šumperku se Schwarz seznámil s Franzem Kleinem, podnikatelem v železnici, který okamžitě odhadl Schwarzovu odbornou i tvůrčí erudici. A Kleinové mu svěřují funkci stavbyvedoucího výstavby významné železniční tratě Olomouc–Praha. Šestadvacetiletý Karel zvládl tuto funkci na výbornou, i když technologické podmínky (viadukty a tunely) byly nesmírně obtížné. Stavbu zvládla firma i její stavbyvedoucí za tři roky, což je v porovnání se stavbami našich dnešních dálnic úsměvné.

Karel Schwarz se posléze podílí na stavbě dnešního Masarykova nádraží a v letech 1845–1951 zvládl nejen nádraží, ale i další technicky velice náročnou trať Praha–Drážďany dlouhou 190 km. Mezitím si v roce 1849 „odskočil“ do Anglie, aby se poučil. Posléze staví jednu železnici za druhou v celé monarchii. Jde většinou o stavby technicky složité (dodnes fungující mosty v obtížných horských terénech a tunely). Současně se podílí na stavbách nádražních budov, z nichž mnohé slouží dodnes. V roce 1872 činila délka postavených železničních tratí pouze v Rakousku-Uhersku téměř šest tisíc kilometrů. Většina z nich byla dílem Karla Schwarze.

Sepsat bilanci jeho železničních aktivit (v jisté době je realizoval vlastní stavební firmou) je nad rozsah tohoto textu. Od roku 1843 do roku 1886 se Karel Schwarz podílel na výstavbě všech významných tratí v monarchii, ale také v Rusku a v Německu. Úspěch měl s novátorskými a netradičními metodami při překonávání přírodních překážek, jimiž byly především hory, kaňony a řeky.

Karel Schwarz nestavěl pouze železnice, ale také nájemní domy, školy, hotely, obranná opevnění, památníky, sochy, kasárna, vládní sídla, vodovody a jiná komunální a sociální zařízení.

Nikdy také nezapomněl na své rodné město. V roce 1880 pověřil svého syna Julia stavbou devítikilometrové železniční trati z Nového Jičína do Suchdolu nad Odrou, kterou v podstatě sám financoval. Tím napojil Nový Jičín na Severní dráhu císaře Ferdinanda, a Schwarzovo rodné místo tak bylo spojeno se světem. Podpořil základní školu v Žilině a v Novém Jičíně, přispěl na dláždění náměstí a výstavbu gymnázia v tomto městě a uhradil renovaci kostela v sousední obci Bludovice. Svůj rodný dům v obci Žilina nechal přestavět na chudobinec.

Na snímku vlevo: portrét Karla Schwarze od jeho přítele, vídeňského profesora Christiana Griepenkerla (1839–1921), který je od roku 1881 umístěn v salzburském muzeu.

Obrovská byla i jeho činnost mecenášská, nebo lépe řečeno filantropická. Četnými dary podporoval školy, nemocnice, chudobince, kostely, univerzity, spolky, města, obce a v neposlední řadě věnoval nemalý příspěvek na postavení památníku básníka Friedricha Schillera ve Vídni. Byl koneckonců členem výboru pro stavbu tohoto památníku.

Nekonečný by mohl být rovněž výčet kulturních aktivit Karla Schwarze. Počínaje ochranou památek, sběratelstvím, zadáváním uměleckých děl a podporou řady umělců. Poct, kterých se ještě za života Karlu Schwarzovi dostalo, je nepočítaně. Počínaje mnoha čestnými občanstvími (17 obcí včetně Nového Jičína), udělením titulu „c. k. stavební rada“, povýšením do šlechtického stavu (baron) a pojmenováním mnoha ulic v evropských městech jeho jménem.

V roce 2006 po něm byla z podnětu Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína pojmenována ulice vedoucí podél novojičínského nádraží, pro halu nádraží věnoval klub kopii jeho portrétu. Na Schwarzův rodný dům umístili členové klubu v roce 2007 (190. výročí jeho narození) pamětní desku. V září roku 2006 položila delegace Klubu rodáků a přátel Nového Jičína kytici na jeho hrob v Salzburgu.

Zmíněný autor publikace o tomto muži Pavel Wessely v jejím závěru píše:

„Po ohlédnutí se za životem Karla Schwarze, jak se pokusilo toto dílko stručně zdokumentovat, se nabízí otázka: Kde mohl načerpat jediný člověk energii pro tak velké životní dílo? Přinesla ji říčka plynoucí z podbeskydského údolí kolem rodného domu? Dal mu ji snad tisíciletý strom stojící opodál? Dnes snad není oprávněnější osoby, která by dokázala v jedné větě zhodnotit životní cestu Karla Schwarze, než pan Peter Schindler ze Salzburgu, věnující se studiu životního osudu barona Karla von Schwarze dlouhých třicet let, který říká:

„S ním odešel muž železné vůle, plný bezmezné náklonnosti k obecnému blahu, muž práce až do hrobu, inženýr příkladné pracovitosti, nesmírně rozvětvené činnosti, velikán, jemuž životní heslo obsažené v erbu PRÁCE CTÍ bylo hlavní zásadou a naplněním celého života.“

……………………….

*Poznámka k verši, který uvádí tento text je z básně „Óda na radost“ („Ode an die Freude“). Jde o původní báseň napsanou Schillerem v létě 1785. V roce 1824 byla zhudebněna Ludwigem van Beethovenem, předtím ji zhudebnili také Franz Schubert, Petr Iljič Čajkovskij a další. V roce 1955 navrhl bývalý československý občan Richard hrabě Nikolaus Coudenhove-Kalergi Radě Evropy, aby se „Óda na radost“ stala oficiální hymnou Evropské unie, což bylo nakonec přijato v roce 1985. Instrumentální verze se tehdy ujal Herbert von Karajan.