Nebe našeho vědomí o světě je zase o něco šedivější

V kalendáři u počítače mám lístek: „Napsat T.S.“. Už nenapíšu. Leda, že by někdo doručil mé laudatio do intelektuálního nebe.

Tereza Spencerová

Když jsem na internetu zachytil skromný titulek, že politická komentátorka a novinářka Tereza Spencerová náhle zemřela, nemohl jsem tomu uvěřit. Byla přece o 20 let mladší než já. Poprvé jsem zaznamenal její jméno, když působila v Literárních novinách. Její texty nebylo možné přehlédnout. Informované, vždy brilantně stylizované. Komentáře psané s nadhledem, občas ironické, s velkou schopností dávat události do souvislostí.

Měl jsem tu čest setkat se s ní jen jednou na zahrádce vinohradské hospůdky. Znala jazyky zemí Blízkého východu, a nebyla proto při pobytu na místě odkázaná jen na ty, kteří vládli angličtinou. Na rozdíl od novinářské škváry, která ví všechno a píše či mluví suverénně o čemkoli, Tereza Spencerová klidně řekla „Ne, o tom nic nevím. Nezajímám se o to…“, když jsem se jí zeptal na něco, v čem se necítila jistá. „Fascinující…!“ – psávala na konci některých odstavců svého deníku „Ranní kávička…“.

Ano! Byla fascinující! Psala, jak myslela. A myslela, jak věděla. A věděla, jak nepřehledná spletenina dnešního světa souvisí v uzlových bodech. Nechávala nahlédnout pod povrch, do kaveren, které tak mnozí usilovně zakrývají. Byla opravdu zářivou hvězdou. A na nebi našeho intelektuálního rozhledu bude převelice chybět.