Po dlouhé nemoci zemřel 1. června 2010 ve věku nedožitých 75 let novinář, filmový kritik, spisovatel, překladatel a publicista Vladimír Bystrov (*1935). Poznali jsme ho poprvé ještě před listopadem 1989, kdy jsme chystali založení našeho Syndikátu novinářů ČR, při jehož zrodu na valné hromadě 16. prosince 1989 a poté i na první valné hromadě 20. dubna 1990 byl zvolen do správní rady. Pracoval v těchto prvních letech v sekretariátu SN ČR jako zástupce syndika Rudolfa Zemana, velmi pečlivě připravoval každé zasedání správní rady a přispěl mimořádně svými zkušenostmi k rozvoji naší novinářské organizace.

Nelze zapomenout na jeho velkou tiskovou konferenci na jaře 1993, při níž oznamoval založení Výboru „Oni byli první“, která si předsevzala za svou občanskou povinnost shromáždit veškerá data o příslušnících porevoluční antibolševické emigrace, která opouštěla Leninovu „Říši zla“ v sovětském Rusku a většinou zakotvila v naší demokratické zemi v čele s T. G. Masarykem. Právě díky jeho pochopení našlo u nás mnoho ruských emigrantů (také se jim říkalo „bělogvardějci“) tolik potřebný asyl pro svoji práci a nový domov pro své rodiny a další život. Bylo mezi nimi mnoho vzdělaných lékařů, pracovníků z rozličných vědeckých oborů, kteří zakládali svá společenství, vydávali své tiskoviny, v Praze - Dejvicích dodnes stojí v Rooseveltově ulici několik domů, v nichž bydleli a kde také Výbor „Oni byli první“ pořádá každoročně svá vzpomínková setkání.

Proč ten název? Zcela právem tato Bystrovova iniciativa nesla od prvopočátku přesné pojmenování, protože okamžitě po osvobození naší republiky Rudou armádou šli těm osvobozujícím šikům v patách příslušníci sovětské tajné služby KGB, aby zcela bez rozsudků a většinou tajně deportovali do sovětských internačních táborů a gulagů všechny bývalé emigranty – čili potenciální „nepřátele Sovětského svazu“, kteří by mohli škodit. Toto zatýkání pokračovalo i v dalších letech, dokud nebyl objeven poslední ruský emigrant v naší zemi. „Oni“ byli čs. občany, většinou ruského původu, kteří se stali prvními oběťmi v naší republice, servilně poslušné příkazům vítězné, ale přitom agresivní, expanzivní a bezohledné velmoci.

Vladimír Bystrov si náležitě uvědomoval svoji morální a synovskou odpovědnost i povinnost: jeho otec, rovněž někdejší novinář Mikuláš (Nikolaj) Bystrov byl mezi prvními zatčenými odvlečen hned v květnu 1945 a od té doby zmizely po něm všechny stopy, rodina neměla o něm žádných zpráv; ale okamžitě všem vytanuly na mysli podobné události, když na podzim 1941 přišli zatýkat tehdejšího pracovníka ministerstva zahraničních věcí, jejich otce, příslušníci Gestapa v kožených kabátech. Zastihli ho ve Slovanské knihovně, kde právě studoval.

V květnu 1945 tomu bylo jinak, jak vzpomínal Vladimír Bystrov při jedné příležitosti: s vědomím, že jejich otec bude pronásledován (protože hromadné zatýkání „bílé“ emigrace začalo již na Slovensku v roce 1944), chtěl s celou rodinou emigrovat na západ, ale útěk se nezdařil, Nikolaj Bystrov byl odvlečen bez zatykače ruskými samopalníky vedenými poručíkem Rudé armády. Vrátil se s podlomeným zdravím až za deset let. Tisíce dalších se však nevrátily nikdy.

Jeho syn, Vladimír Bystrov, studoval Fakultu Akademie múzických umění (FAMU) a publikoval články o kinematografii, o filmovém umění, z Filmového studia Barrandov byl propuštěn okamžitě po sovětské okupaci v srpnu 1968 a v době totalitního režimu pracoval jako překladatel a tlumočník. K žurnalistické profesi se vrátil během listopadových politických změn v naší zemi v roce 1989. Dokonce po odchodu ze své funkce v Syndikátu novinářů ČR založil vlastní „Noviny“, které tehdy jako první přinesly úplné seznamy politicky pronásledovaných novinářů uvedených na tzv. „černé listině“ (podle směrnice ÚV KSČ o vedení jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu z 8. ledna 1971). Publicisticky se projevoval na stránkách Lidových novin a několika našich předních týdeníků, přednášel na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, kde vychoval mnoho dnešních novinářů.

Velké úsilí však věnoval obětem a pozůstalým únosů čs. občanů do Sovětského svazu. S jeho pomocí se v roce 1995 podařilo, že náš stát se nejprve omluvil všem těmto obětem a pozůstalým a v roce 2002 přijal zákon o odškodnění těchto obětí, jejich vdov a dětí. O této rozsáhlé činnosti Vladimíra Bystrova svědčí neobyčejně důkladná encyklopedie „Průvodce říší zla“, v níž jsou shromážděna dosud dostupná fakta o všech ústředně řízených sovětských koncentračních táborech, o všech obětech, jejichž osudy ho zaměstnávaly po všechna minulá léta. Věnoval jim své knihy (Z Prahy do Gulagu aneb Překáželi, Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945-1955, Svobodná nesvoboda, Osud generála – Sergeje N. Vojcechovského 1883-1951 – byl čs. generálem ruského původu od května 1921 v čs. armádě, zatčen NKVD 12. května 1945, a poslední Bystrovova kniha má název Sovětská brutální svévole a český ustrašený králíček), organizoval výstavy, pietní vzpomínkové akce, výmluvně o tom poskytuje svědectví také Muzeum III. odboje v Příbrami. Zdaleka není práce Výboru „Oni byli první“ skončena, protože do ruských archivů nelze dosud proniknout a stále přežívají stereotypní ohledy na legitimitu tehdejšího SSSR na čs. území.

Největšího ocenění se Vladimíru Bystrovovi dostalo ještě za jeho života, kdy mu v roce 2007 prezident republiky Václav Klaus udělil na Pražském hradě nejvyšší vyznamenání – Řád Tomáše Garrigua Masaryka, a to za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Tehdy Vladimír poznamenal, že jen dva naši prezidenti se zajímali o ruskou emigraci u nás - T. G. Masaryk a V. Klaus. Hned další rok 2008 se Vladimír Bystrov stal prvním laureátem Ceny Rudolfa Medka, kterou uděluje Nadační fond angažovaných nestraníků.

Odešel z našich řad velký český novinář. Jeho jméno nebude již nikdy chybět mezi těmi, kteří se nejvíce zasloužili nejen o rozvoj naší svobodné žurnalistiky, ale kteří zasvětili svůj život pravdě, právu a demokracii.