24.10.2020 | Svátek má Nina


OSOBNOST: Novinář Pavel Tigrid v Čechách a v exilu

30.10.2007

Se jménem Pavel Tigrid jsem se setkal poprvé na počátku padesátých let, kdy jsem ho zaslechl ve vysílání Rádia Svobodná Evropa, u kterého se každý večer scházela celá rodina jako za války u vysílání BBC.

O něco později se o něm psalo i v českém tisku, kde byl připomínán jako škůdce lidovědemokratického zřízení společně s mandelinkou bramborovou a americkými imperialisty, kteří ohrožují světový mír a zářné zítřky, kdy na Sibiři pod sněhem budeme pěstovat obilí, na jehož jednom stonku budou tři i více klasů a krávy budou mít tři vemena a na to všechno bude svítit žárovka vynálezce Jabločkova. Jméno Tigrid patřilo ke komunistickému folkloru mého mládí ještě dříve, než jsem věděl, kdo byl ve skutečnosti, a než jsem si v archivu mohl přečíst jeho časopis Vývoj.

Pavel TigridKdyž jsem se s Pavlem Tigridem setkal poprvé v Paříži v roce 1979, vzpomněl jsem si na tuto dobu a chtěl jsem mu o ní v dobrém rozmaru vyprávět. Rázně mě přerušil, nechtěl o tom nic slyšet, zřejmě se ho to bolestně dotýkalo. To bylo ale asi to jediné, co ho za ta léta při nesčetných diskusích nezajímalo. Jinak se zajímal o všechno a důkladně: byl zvědavcem v tom původním latinském slova smyslu, kde slovo curiosus znamená nejen zvědavý, ale i pečlivý, bedlivý, horlivý, zvídavý, pátravý a bádavý a zároveň výtečný společník.

Výjimečný byl ale i tím, jak se lišil od většiny poúnorové emigrace, která si v exilu většinou jen krasosmutnila: první republika se v jejich vzpomínkách proměnila v krásný sen a naopak komunistické Československo v nepředstavitelnou hrůzu, kde žijí jen zmrzačení lidé, kteří neumějí pořádně česky.

Pavel Tigrid na tuto hru nikdy nepřistoupil, od všeho si udržoval střízlivý odstup, hovořil živou češtinou a jako první se v exilu dokázal spojit s reformními komunisty a později i s undergroundem. Při pohledu na exulantské milieu mi teprve došlo, proč jsme v roce 1948 museli prohrát: Tigridů, kteří byli schopní akce, tu žilo málo, ostatní raději naříkali. Pavel Tigrid se naopak rád smál.

Pavel Tigrid se ve skutečnosti jmenoval Pavel Schönfeld a pocházel ze Semil v severních Čechách. Jeho rod byl spřízněn se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Literární sklony měl evidentně v genech. Už jako středoškolák spoluzaložil v Praze na Zbořenci v roce 1936 Divadelní kolektiv mladých a při studiu na právnické fakultě (maturoval v roce 1936) začal pracovat ve Studentském časopise, kde uveřejnil své první příspěvky.

V roce 1939, tedy hned na počátku protektorátu, uprchl na motorce do Londýna, kde začal po krátké době pracovat v BBC, nejdříve jako hlasatel a později jako redaktor rozhlasového programu československé exilové vlády Hlas svobodného Československa. Vedle toho v Londýně vydával spolu s W. Bergrem časopis Kulturní zápisník a v angličtině Review 42.

Do Prahy se vrátil hned v červnu roku 1945, stejně jako brzy přijel po listopadu 1989. Po krátkém angažmá na ministerstvu zahraničí založil a řídil týdeník Obzory a v roce 1946 se stal šéfredaktorem časopisu Vývoj. Když se v roce 1948 nevrátil z reportážní cesty po britské zóně Západního Německa, byla jeho žena Ivanka nějaký čas vězněna.

Kdysi v Bonnu mně o tom sama řekla: Pavel Tigrid odjel z Československa 17. prosince 1947 jako šéfredaktor Vývoje, tehdy už jediného nezávislého týdeníku v Čechách, na pozvání britského tiskového atašé Cecila B. Parotta, aby na vlastní oči viděl lágry, ve kterých žili uprchlíci z poražených zemí, tedy Němci z dnešního Polska, Maďarska, Rumunska a Československa. Chtěl napsat autentické reportáže z těchto táborů, které by vyvrátily zideologizované pomluvy Rudého práva. Reportážní cestu si však Pavel Tigrid stále protahoval a svou novomanželku nechal doma. Proč se nevracel, dozvěděla se paní Tigridová 21. února 1948, kdy u nich zazvonili dva mladí pánové, vtrhli do bytu, vrhli se na jediného mužského, který tam byl, a nasadili mu pouta. Teprve potom se zajímali, kdo to je. Ten pán se jmenoval Čermák a bydlel tenkrát u Tigridů v podnájmu, a tak ho pustili. Hledali jejího manžela, na kterého byl vydán zatykač hodinu poté, co opustil Československo na diplomatický pas, který si nechal ještě z doby, kdy pracoval na ministerstvu zahraničí.

Poplašená paní Tigridová se hned sebrala a navštívila svého známého ministra zdravotnictví pana Adolfa Procházku, znal se s Pavlem Tigridem z exilu, který ji chlácholil slovy: "Neblázněte, děvče, včera jsem hrál s Klémou (myslel tím Gottwalda) karty! Všechno je v pořádku!" Za dva dny nato Procházka emigroval, usadil se pak v USA a paní Tigridovou zatkli. Ivanku Tigridovou po čase pustili, neboť se soud domníval, že ji Pavel Tigrid nechal v Praze záměrně, aby mu podávala zprávy. Paní Tigridová to popírá. Po propuštění byla bedlivě sledována a nejdříve jednou denně, pak jednou za dva dny a nakonec jednou za týden se musela hlásit v Bartolomějské ulici č. 4 v Praze na policii. Jakmile se interval prodloužil, zaplatila její maminka jednomu známému četníkovi 100 000 Kčs a ten ji převedl přes hranice do Rakouska. Za čtyři měsíce pak odešel sám s celou šestičlennou rodinou a usadil se v Austrálii. Dvacet let si pak s ním Tigridovi psali.

Žili v emigraci nejprve ve Frankfurtu, kde Pavel založil Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a současně působil ve Výboru pro Svobodnou Evropu, kde se podílel na přípravách vysílání Radio Free Europe - Svobodná Evropa. Od května 1951 se začalo vysílat pod názvem Hlas svobodného Československa. V Mnichovské pobočce Pavel Tigrid sestavil redakci a stal se programovým ředitelem.

Jak někteří svědci vypravují, už tehdy, ve svých 34 letech, ale se svými zkušenostmi a charizmatem působil jako guru, takže ho všichni napodobovali. Když ho jednou přišli jeho redaktoři přivítat na mnichovské letiště po jeho delší služební cestě do Spojených států, vypadali všichni jako on: nechali si narůst stejné vousy. Ředitelem však nebyl v Mnichově dlouho: jen do listopadu roku 1952, kdy pro koncepční neshody se severoamerickým vedením rezignoval. O tomto konfliktu, který se vlastně týkal Ferdinanda Peroutky, odmítal zásadně jako džentlmen mluvit, maximálně utrousil, že Ferdinand Peroutka se cítil dotčený tím, že Američané o úmyslu založit rozhlasovou stanici řekli dříve Tigridovi než jemu.

Manželka Ferdinanda Peroutky Slávka taktně říká: "Byl to klasický konflikt mezi mládím a stářím a pak šlo také o koncepční otázky. Pavel Tigrid chtěl začínat velkoryse, což se Američanům líbilo, Ferdinand Peroutka byl pro skromnější začátky a co nejvyšší kvalitu."

Od tohoto konfliktu se už nikdy Ferdinand Peroutka s Pavlem Tigridem nesešli. Pavel Tigrid až po převozu urny s popelem Ferdinanda Peroutky do Prahy na Vyšehrad, začátkem devadesátých let, promluvil nad jeho hrobem.

V roce 1953 se Pavel Tigrid odstěhoval do Spojených států, kde chvíli studoval na Columbia University a současně přednášel po celých státech o střední a východní Evropě. Posléze se živil jako číšník v irském nočním klubu v Brooklynu a jeho žena dělala manekýnu pro těhotné ženy, tehdy se jim žilo skutečně prabídně. V roce 1955 začal zase pracovat ve Svobodné Evropě v publikačním oddělení a o rok později založil časopis Svědectví, s nímž se přestěhoval v roce 1960 do Paříže, kde také v blízké obci Héricy, v šestaosmdesáti letech 31. srpna 2003 zemřel.

Časopis Svědectví začal vycházet, jak do prvního čísla Pavel Tigrid napsal: "Tři a půl roku od smrti Stalinovy, tři roky od výbuchu první sovětské vodíkové pumy, více než rok od konference čtyř v Ženevě a tři čtvrti roku od XX. sjezdu KSSS, ... aby pomocí Svědectví bojoval za návrat svobody, spravedlnosti a důstojného lidského života." V osmdesátých letech několikrát uvažoval Pavel Tigrid o tom, že by vedení časopisu Svědectví někomu předal (například Jiřímu Grušovi), s některými lidmi o tom dokonce i jednal, ale nakonec k tomu nikdy v sobě nenašel dost síly: Jeho duše inkarnovala do ducha časopisu, a nejspíš proto se ho nedokázal nikdy vzdát.

Návratu se Pavel Tigrid v listopadu 1989 dožil, v den inaugurace prezidenta Havla se s manželkou Ivanou do Čech vrátil, nejprve pracoval jako poradce prezidenta a v letech 1992 až 1994 byl ministrem kultury.

Jméno Tigrid stejně jako jeho činnost v BBC, časopisy Vývoj a Svědectví zůstanou v české žurnalistice spojeny s bojem o demokracii v nejtěžších dobách našeho národa a s jeho mimořádnými novinářskými výkony: zřejmě jako první promluvil do éteru o tom, že jsou v Osvětimi hromadně vyvražďovaní Židé, a rovněž jako první začal od ledna 1989 prosazovat v médiích do funkce prezidenta Václava Havla (Havel for president), i když - paradoxně - vznikla jeho přezdívka náhodou, z přeřeknutí, když byl ve škole zkoušen z Mezopotámie a místo řeky Tigris řekl Tigrid a spolužáci mu tak začali říkat. Na tuto příhodu si vzpomněl za války v exilu, kdy stanice BBC po svých redaktorech chtěla, aby používali pseudonym a neohrožovali své příbuzné v protektorátu.

27.10.2007

Napsáno pro Hospodářské noviny a autorův blog na Aktuálně.cz

Autor je novinář a spisovatel



Hledáte zdravou svačinku? Sáhněte po kapsičce od Sunaru, která je komplet BIO včetně obalu
Hledáte zdravou svačinku? Sáhněte po kapsičce od Sunaru, která je komplet BIO včetně obalu

Když se řekne Sunar, co se vám jako první vybaví? Chutné sušené mléko? Není se čemu divit. Sunar a jeho kojenecká výživa tu je pro naše miminka už...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.