29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Nesmíme přetrhnout řetězec dobra

24.6.2016

V době sporů o to, kdo bude řídit či neřídit naši policii (a potažmo společnost), jsou tyto záležitosti naprosto marginální. Tématem naší doby by měla především být morálka a vzdělání. Což jsou atributy nebo, chcete-li, termíny, které jsou naší současné politické prezentaci naprosto vzdálené. Tedy pokud pochopíme, co to vlastně morálka a vzdělání je.

Oba termíny jsou naprosto vzdáleny člověku, který získal „právnické vzdělání“ za pár měsíců. Ale jsou rovněž vzdáleny člověku, který absolvoval právnické vzdělání za socialismu, protože si dokážeme představit obsah tohoto studia. A který se nota bene dokonale nedomluví se svými zahraničními partnery ani anglicky. K dovršení všeho je druhá naše nejvyšší státní pozice obsazena člověkem, který pracoval od roku 1976 v aparátu KSČ a nemá ani maturitu (ty dělnické maturity pomiňme) a o tom, že by se s delegacemi přijíždějícími do Senátu domluvil alespoň anglicky, si můžeme nechat pouze zdát. Je to ostuda jeho nebo naše?

Vždycky si při této příležitosti vzpomenu na ty, kdož byli mecenáši tehdejší doby. Tedy mecenáši v tom klasickém slova smyslu, který z našich vědomí komunisté zcela vytloukli.

V roce 2017 si připomeneme, že uplynulo již 115 let od doby, kdy například lázně Skalka v Čeladné založil MUDr. Jan May, rodák z Trutnova, absolvent české lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1895.Jestliže si v souvislosti s historií valašských lázní Skalka často připomínáme jejich zakladatele, neděje se tak pouze proto, že uvedené lázně založil. Jeho odkaz pro nás, současníky, je velice silný a potřebný. Neboť MUDr. Jan May nebyl pouze majitelem lázní a starostou v Mariánských Horách. Celým svým životem totiž patří do kategorie těch lidí, které nazýváme mecenáši nebo filantropy. Kterážto slova byla v dobách totalitních spíše deklasována. Seznamte se s dvěma příběhy, které bohužel jsou, jakkoli by neměly být, neobvyklé.

Když byl dr. May zvolen starostou Mariánských Hor, psaly místní noviny mimo jiné: „Svou lékařskou činnost zahájil v Michálkovicích na Slezsku jako závodní lékař a ještě do dnes tam vzpomínají mnohé rodiny vzácné jeho lidumilnosti, s jakou se svému oblíbenému povolání věnoval.“ Ono lidumilství spočívalo jistě také v tom, jak se ke svým pacientům doktor May choval. Ale také v tom, že těm, sociálně potřebným své služby pokud možno neúčtoval. A skutečně. Od počátku své lékařské praxe ošetřoval zdarma sociálně slabší pacienty; stál v čele výboru pro postavení kostela Panny Marie Královny v Mariánských Horách a sehnal peníze na jeho výstavbu, pracoval jako člen zastupitelstva, později jako starosta, inicioval povýšení Čertovy Lhotky na město, založil v obci Sokol, podporoval na studiích desítky studentů z chudých rodin, založil a postavil školu a skutečně sloužil dobru. Jeho žena Božena Mayová založila a vedla „Dámský podpůrný spolek Božena“ podporující potřebné. Řekněte mi, jak to ti lékaři v té době dělali? Proč to nedělají i dnes?

Není tedy divu, že dnešní ředitel Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné (které pokračuje v tradici Lázní Skalka) doktor Milan Bajgar oslovil svého času ještě žijícího Mayova vnuka Jana Maye (1930-2008) a požádal ho o souhlas, aby v logu nově vzniklé společnosti mohla být podobizna jeho dědečka. Neboť Milan Bajgar se rozhodl nejen léčit a rehabilitovat, ale také pokračovat v mecenášské činnosti Jana Maye, kterou tento „lékař lidumil“ započal na stejném místě před více než sto lety. Od té doby má BRC logo se stylizovanou a charismatickou podobiznou MUDr. Jana Maye. A pokračuje velice intenzivně v činnosti mecenášské, což je další možný příběh.

Příběh Raimunda Šrámka

Jednou v Dolní kolonii Čertovy Lhotky zemřela čtrnáct dní po porodu mladá jedenačtyřicetiletá maminka Raimunda Šrámka, čtrnáctiletého kluka, který chodil do ordinace dr. Maye vypomáhat s úklidem. Doporučil ho doktoru Mayovi tehdy ředitel české školy v Čertově Lhotce Jan Pospíšil, který tvrdil, že Raimund má nadání, které se hned tak nenajde. Raimund byl nejstarší, nejmladší jeho sestřičce bylo tedy teprve 14 dní. Mladá maminka Marie nechala devětatřicetiletému manželovi Teobaldovi, horníkovi dolu Ignat, celkem osm dětí. Čtyři kluky a čtyři děvčata. A tehdy se MUDr. May rozhodl. Platil Raimundovi studia na gymnáziu v Moravské Ostravě a podporoval ho i v době studia na lékařské fakultě v Praze. Raimund také svá lékařská studia řádně ukončil v roce 1913.

Doktor Raimund Šrámek stihl po promoci pracovat jako sekundární lékař, když byl 15. října 1914 oblečen do uniformy a poslán (byť jako lékař) do těch nejprudších bojů. A tak absolvoval ještě do konce roku lékařskou praxi, kterou mu nebylo co závidět, ale četnost jeho zákroků, při jeho znalostech a talentu, včetně trochy štěstí z něj udělala za pár měsíců doktora par excellence. Byl zajat, oženil se, narodila se mu dcera, ta se s matkou v chaosu války ztratila, a po válce se jako legionář vrátil do vlasti. Spěchal do Prahy za doktorem Mayem, který měl od roku 1910 ordinaci v Praze, v Mikulandské 10. Ten mu okamžitě nabídl byt, praxi a prostředky na to, aby vyhledal svoji ženu. Nakonec si MUDr. Šrámek přivedl do Mikulandské ženu s dvouapůlletou dcerou Irenou a pracoval dva roky jako zatímní primář, privátně pak ordinoval s dr. Mayem v Mikulandské. Když přišli 14. března 1924 na svět dva kluci najednou – Stanislav a Jan (později jeden z našich vynikajících architektů), nesl je ke křtu dne 3. května 1924 dr. Jan May. MUDr. Raimund Šrámek se vrátil do rodné Ostravy. Poté až do své smrti v roce 1949 pracoval střídavě jako zdravotní vládní rada, primář či ředitel nemocnice, kterou v Ostravě – Zábřehu založil, a vždy měl na mysli především dobro pacienta. Když se stalo, že pacient nemohl zaplatit, odpouštěl. Když sestra v nemocnici přinesla na pokoj pacientovi studenou polévku, neodpouštěl. Až do své smrti byl MUDr. Šrámek aktivním členem České obce sokolské, do níž ho před lety v Čertově Lhotce přivedl jeho učitel a mecenáš Jan May. Je třeba připomenout, že tento muž měl „na svědomí“ i řadu dalších studentů-lékařů, kterým svými velkorysými podporami ona náročná studia umožnil.

Příběh Petra Bradáče

V úterý 15. září 1931 krátce před desátou hodinou večerní zazvonil v Mikulandské 10 zvonek. MUDr. Jan May otevřel těžké masivní dveře domu. Na chodníku stála paní Bradáčová. Doktor ji znal. Bydlela se synem v mansardě jednoho vinohradského činžáku a tiše pozorovala, jak její dítě umírá na tuberkolózu. V době, kdy ho přivedla do ordinace dr. Maye, mu již nebylo pomoci. „Pane doktore, syn.“ Jan May vzal lékařskou brašnu a tak, jak tomu byl zvyklý činit od roku 1895, vydal se pěšky s maminkou za jejím synem. „Že mu pomůžete, pane doktore, synovi je zle, vy jste takový náš doktor,“ drmolila ta žena a sotva stačila tempu, které lékař nasadil. MUDr. Jan May věděl, že v případě jejího syna již nepomůže. Ale ctil zásadu, že úkolem lékaře není meditovat, ale konat. Neboť co kdyby, jak již mnohokrát, matka příroda a Bůh všemohoucí pomohli. Pokud by se tak nestalo, byl Petr Bradáč stejně ztracen. V jeho stádiu tuberkolózy neměl šanci. Pro doktora Maye byl osud toho muže jakousi výzvou. Jako kluk začal fárat na dole Ignat, asi v době, kdy tam on sám jako lékař působil. Jak se ukázalo, onen byt byl až v podkroví šestého patra. Nahoru, vyšetřit, dát uklidňující injekci, pár dobrých slov, cesta zpět. Petr Bradáč ale umíral. Mamince to lékař říci nemohl a nechtěl, syn již nevnímal.

Zpět šel Jan May sám. Mohl si vzít drožku, ale cítil jakousi slabost a domníval se, že mu mírná procházka pomůže. Před domem v Mikulandské pochopil, že jde o záchvat. Ty u něj trvaly vždy asi tak deset minut (angina pectoris). Byl čas dojít do ordinace a vzít si tabletku, kterou si v té noční hodině opomněl vzít s sebou. Bylo to jednoduché. Otevřít vrata, jít ke dveřím vlevo, za nimiž byla ordinace i s tabletkami. Baryk již štěkal, protože cítil pána. Nahoře se rozsvítilo světlo. Jan May vstoupil do chodby svého domu a náhle zavrávoral. Ruka zůstala na klice a Baryk se ještě více rozštěkal. Duše doktorova stoupala nahoru a posléze se spojila s duší Petra Bradáče a obě předstoupily před soud Boží, ještě dříve, než Božena Mayová stačila sejít z prvního patra. Muž, který byl jistotou mnohých, ale především její, tento muž tiše zesnul. Barykovo laskání již ničehož neznamenalo, jen oddanost psí, která je někdy srovnatelná s oddaností naší. Osmapadesátiletá žena klesla vedle svého muže. Netušila, že jí osud vyměřil ještě těžkých dvacet dva let života ve vzpomínkách na lékaře lidumila. Paní Božena Anna Müllerová – Mayová odešla tohoto světa 26. října 1953. Deska, která je dodnes na jejich domě v Mikulandské „Zde žil, působil a zemřel MUDr. JAN MAY LÉKAŘ LIDUMIL. Vzpomínají vděční pacienti“ ji snad uchránila od toho, aby zemřela v chudobinci tehdejšího systému. Zemřela doma. V domě, v němž žil a pracoval její muž LÉKAŘ LIDUMIL. MUDr. Jan Antonín Nepomuk May z Turnova, Prahy, Michálkovic, Moravské Ostravy Čeladné a Mariánských Hor. Slovo lidumil bylo zřejmě pro oba totalitní systémy nepochopitelné, proto deska přežila dodnes.

Mikulandská 10 a
Mikulandská 10 b

Nepřetrhnout řetěz dobra

Teprve tváří v tvář smrti si člověk uvědomí, jak zvláštní a spojené jsou kruhy života, po nichž se člověk ubírá. Univerzitní profesor a pozdější ministr orby Albín Bráf, který byl výborným znalcem života a díla skvělého mecenáše a filantropa architekta Hlávky, ve svých Pamětech napsal, že „Hlávka naopak nad vším usilovně přemýšlel a jedl v potu tváře svůj mecenášský chléb“. Mecenáš a filantrop MUDr. Jan May věnoval vždy svým pacientům to nejdražší, co měl – své znalosti a schopnosti. To byl ochoten dávat, na druhou stranu očekával, že jeho pacienti se budou chovat tak, jak jim naordinoval. Aby společně dosáhli nějakého výsledku. Bylo to těžké a složité, ať se již jednalo o podmínky na Ostravsku nebo v Praze. Můžeme také s autorem výroku říci, že i doktor Jan May v potu tváře jedl svůj mecenášský chléb.

Co bylo však hlavní a podstatné, aby nebyl přetržen řetězec dobra. Syn doktora Maye konal rovněž dobro. Manželka doktora Maye činila totéž. Raimund Šrámek byl pokračovatelem dobra lékařského a zcela jistě by se mohl přihlásit nějaký svědek z řad lékařů, který by se hlásil zase k odkazu jeho. Děti Raimunda Šrámka konaly dobro, podobně, jako současník jejich, Mayův vnuk Jan. V zárodku konání dobra, musí být DNA jeho pokračování. Architekt Josef Hlávka nikdy nepřispěl ani zlatkou na politické usilování, byť by bylo jakkoli ušlechtilé. Nikdy nepřispíval na samostatné charitativní podniky. Jeho snahou bylo, aby na základě jeho aktivit vznikaly další mecenášské činy.

Z dob dětství si jistě pamatujete, jak jsme si hrávali na „tichou poštu“. Šeptáním zpráv z ucha do ucha docházelo ke zkomolení původní zprávy, většinou k legrační potěše všech zúčastněných. O potřebě mecenášství a filantropie bychom rozhodně neměli šeptat, ale nahlas a hrdě hovořit. I o jejich nositelích. Jinak poselství dobra zkomolíme a rozhodně to nebude k naší legrační potěše, nýbrž k naší škodě. Nyní je řada na nás. Nesmíme přetrhnout řetězec dobra.

Foto: Jiří Wagner