Heda Margoliová Kovályová toho na vlastní kůži prožila doopravdy hodně. Ve dvaadvaceti byla deportována do lodžského ghetta a koncem války utekla z pochodu smrti z Dachau.

Heda Margoliová-Kovályová

Po válce se provdala za právníka Rudolfa Margolia, který se stal náměstkem na ministerstvu zahraničního obchodu a z této funkce vyjednal výhodnou obchodní dohodu s Velkou Británií. To byl jeden z důvodů, proč byl zatčen spolu s Rudolfem Slánským: nesledoval zájmy Sovětského svazu, ale zájmy Československé republiky, což byl tehdy zločin, skončil na popravišti. Paní Margoliová zůstala sama s malým synkem a podle vlastních slov přežila jen díky pomoci překladatele a filozofa Pavla Kovályho, kterého si později vzala za manžela, sama začala překládat. Z překladů připomeňme alespoň Spor o seržanta Gríšu od Arnolda Zweiga a o rok později Pláň Tortilla Johna Steinbecka. Sovětská okupace zastihla rodinu Margoliových-Kovályových roztroušenou po světě: Pan Kovály byl na univerzitě v Bostonu a syn Ivan v Londýně: Paní Heda Margoliová-Kovályová brzy nato opustila Československo a až do roku 1996, kdy se vrátila do Prahy, žila ve Spojených státech. Pracovala v knihovně Harvardovy univerzity. Kromě toho začala psát. Její kniha Na vlastní kůži, která vyšla v roce 1973, měla čtyři česká vydání a mnoho překladů po celém světě.

Cituji: „Z vědomí viny a ze strachu z následků vybujela nenávist a podezíravost, která se obracela především proti skutečným obětem okupace, ať už to byli pasivní nebo aktivní odbojáři, partyzáni nebo političtí vězni, nebo prostě lidi, kteří vytrvali a ani za cenu pronásledování nezradili. A tihle všichni, utahaní z front na doklady, lístky, jídlo, znechucení až k smrti malichernými potyčkami s byrokraty a kořistníky, začínali vážně a starostlivě uvažovat o budoucnosti země. Všem bylo jasné, že jen zlo přichází samo, ale dobro se musí těžce vydobývat, že si musíme stanovit přesný cíl a spojit všechny síly k jeho dosažení. Jenže každý si ten cíl představoval jinak.“

O tom již před dvaceti lety hovořil v novoročním projevu i Václav Havel, když upozorňoval, že věznitelé hrdinů protikomunistického odboje se mají lépe než jejich oběti. A protože těch, kteří se vždy po každé změně přizpůsobí novým politickým poměrům, začnou kořistnicky plánovat budoucnost a smazávat stopy své bývalé kolaborace či alespoň nestatečnosti a kteří se přitom starají pouze o sebe, bývá ve společenství, které z historických důvodů přišlo o elity, vždy více než těch statečných. Proto je zkušenost paní Margoliové Kovályové důležité připomínat i dnes. Nestatečná většina je vždy soudržnější - něco na sebe ví - a udává právě ona tón. Bývalí hrdinové jsou jen nepohodlnými svědky jejich selhání a se svými ideály překáží v nastolování novému mocenskému uspořádání pod taktovkou starých praktiků a pragmatiků. Což nedávno týdnu připomenul i Pavel Rychetský a potvrzuje to i až nenávistný vztah některých k Václavu Havlovi.

Paní Heda Margoliová Kovályová zemřela před deseti lety 5. prosince 2010 ve věku 91 let.